Článek
Petra (36) si s manželem Lukášem (39) a dvěma dětmi myslela, že našla svůj vysněný domov. Po letech stěhování a kompromisů konečně měli byt, kde se cítili doma, blízko školy, práce, vše nově opravené a udržované, s pocitem klidu, který jim dřív chyběl.
První týdny byly bez problémů. Sousedé se zdravili, děti si zvykaly na nové prostředí. Pak si Petra začala všímat drobností, které jí zpočátku připadaly jen jako náhoda.
Jednoho dne přišla domů a u jejich dveří ležel cizí pytel s odpadky.
„Říkala jsem si, že to asi někdo jen odložil, než ho odnese dolů,“ vzpomíná. Jenže druhý den tam byl znovu. A pak zase.
Brzy zjistila, že odpadky patří sousedům z vedlejšího bytu. Ti si prostě zvykli nechávat plné pytle na chodbě a nejčastěji právě u jejich dveří.
Když je Petra slušně požádala, aby to nedělali, sousedka jen pokrčila rameny. „Vždyť to tam dáváme jen na chvíli.“
Jenže „na chvíli“ někdy znamenalo celý den. V létě se z chodby začal šířit zápach a děti se bály kolem pytlů chodit.
To ale nebylo všechno.
Po pár týdnech si Petra všimla, že jejich rohož je pravidelně špinavá, jako by si někdo čistil boty. Jednou otevřela dveře právě ve chvíli, kdy si soused z vedlejšího bytu o jejich rohož otíral zabahněné podrážky.
„Promiňte, ale to je naše rohož,“ řekla mu.
Muž se jen ušklíbl. „Je na chodbě, tak je všech.“
Od té doby se vztahy začaly rychle zhoršovat.
Nejhorší přišlo s balíky. Petra často objednávala věci pro děti nebo do domácnosti. Kurýr je nechával u dveří, když nebyla doma.
Jednou přišla a balík tam nebyl.
Nejdřív si myslela, že ho někdo omylem vzal. Jenže pak se to stalo znovu. A pak potřetí.
Jednoho dne našla na chodbě prázdnou krabici od zboží, které si objednala. Byla otevřená a pohozená vedle schodů.
„V tu chvíli mi došlo, že to není náhoda,“ říká Petra.
Začala si všímat i pošty. Některé dopisy chodily otevřené, jiné zmizely úplně. Když se ptala na poště, bylo potvrzeno, že zásilky byly doručeny.
Napětí doma rostlo. Lukáš chtěl situaci řešit rázněji, Petra se snažila držet klid. Jenže sousedé začali reagovat stále nepříjemně.
Přestali zdravit. Občas hlasitě komentovali naši rodinu na chodbě. Dětem řekli, aby „neběžely po chodbě“, i když jen normálně přišly ze školy.
„Bylo to takové drobné, ale neustálé napětí. Každý den něco,“ popisuje Petra.
Rodina nakonec nainstalovala malou kameru na dveře. Během několika dnů bylo jasno. Záznam ukázal souseda, jak si bere balík a odnáší ho domů.
Když s tím za ním Lukáš šel, soused všechno popřel. Teprve když mu ukázal záznam, balík vrátil. Bez omluvy. Jen zabouchl dveře.
Od té doby se atmosféra v domě ještě zhoršila.
Na rohoži se začaly objevovat nedopalky. U dveří někdo rozléval zbytky z kelímků. Jednou našli dokonce roztrhané letáky a staré noviny vysypané přímo před vstupem.
„Domů jsme se vraceli s pocitem, že nevíme, co nás zase čeká,“ říká Petra.
Děti začaly mít strach chodit samy po chodbě. Mladší syn se jednou rozbrečel, když ho sousedka okřikla, že „v tomhle domě nemá co běhat“.
Rodina se obrátila na správce domu a později i na policii kvůli krádežím zásilek. Po oficiálním upozornění a hrozbě dalšího řešení se situace postupně uklidnila.
Odpadky u dveří zmizely. Balíky už nikdo nebral. Ale vztahy zůstaly napjaté.
„Člověk by neřekl, jak moc ho takové věci psychicky vyčerpají,“ říká Petra. „Není to velký konflikt. Ale když se to děje každý den, přestanete se doma cítit dobře.“
Dnes už rodina uvažuje o stěhování.
„Domov má být místo, kam se těšíte. Ne místo, kde přemýšlíte, jestli vám někdo zase otevřel poštu nebo nechal odpadky u dveří,“ dodává Petra.
A právě to je podle ní na sousedských konfliktech nejhorší, nezačnou velkou hádkou. Začnou drobnostmi. A než si to uvědomíte, bydlíte vedle lidí, kteří vám dokážou znepříjemnit každý obyčejný den.
