Článek
Byly dvě. Stejný pokoj, stejná příjmení, stejní rodiče. Jen láska byla rozdělená nerovnoměrně. Starší Anna byla tichá, opatrná, naučená ustupovat. Mladší Eva hlučná, ostrá, vždycky o krok vpředu. Už jako děti věděly, že se nemají rády. Nikdo je to neučil. Prostě to tak bylo.
Rodiče si toho všímali, ale nikdy to neřešili. „Oni z toho vyrostou,“ říkala matka. Otec byl rád, že je doma klid, když se zavřou každá do svého kouta. Jenže klid byl jen ticho plné napětí.
Eva byla oblíbená. Ve škole, v rodině, všude. Uměla se smát, mluvit, zaujmout. Anna byla ta hodná. Ta, co pomůže. Ta, co se neptá. Když Eva něco rozbila, Anna to uklidila. Když Eva lhala, Anna mlčela. Postupně si zvykly na své role.
První opravdová trhlina přišla v pubertě. Jeden kluk. Jeden večer. Jedna lež. Eva si ho vzala, i když věděla, že se Anně líbí. Ne proto, že by ho chtěla. Ale proto, že mohla. Anna tenkrát neřekla nic. Jen si zapamatovala pocit, že je zbytečná.
Dospělost je nerozdělila, jen dala jejich nenávisti víc prostoru. Každá šla jinam, ale pořád se srovnávaly. Eva se vdala, měla děti, dům, fotky plné úsměvů. Anna zůstala sama. Pracovala, starala se o rodiče, řešila věci, které nikdo řešit nechtěl. V rodině byla užitečná. Eva byla viditelná.
Když matka onemocněla, Anna byla u ní denně. Eva volala. Občas přijela. Vždycky měla naspěch. Slíbila pomoc, ale nechala ji na později. Později nikdy nepřišlo.
Smrt rodičů otevřela staré rány bez varování. Dům. Pozemek. Peníze. Najednou se mluvilo nahlas. Eva chtěla víc. Protože měla děti. Protože „se vždycky starala“. Anna mlčela, dokud pochopila, že mlčení ji zase odsune na konec.
Hádka byla ošklivá. Slova, která se nedají vzít zpět. Výčitky z dětství, obvinění z dospělosti. Eva vytáhla staré věci, které nikdy nebyly pravda. Anna vytáhla pravdu, kterou nikdy neřekla. Nenávist už nebyla skrytá. Byla hlasitá.
Rozdělily se soudně. Cize. Bez pohledu do očí. Dům šel pryč. Peníze taky. Zůstalo ticho.
Roky plynuly. Eva se rozvedla. Děti odešly. Fotky zmizely. Zůstala sama ve velkém domě, který ji dusil. Anna zestárla klidně. Sama, ale bez dluhů, bez křiku, bez čekání na uznání.
Když se Eva ozvala po letech, byl její hlas jiný. Slabší. Chtěla se sejít. Zavzpomínat. Omluvit se, možná. Anna poslouchala a cítila jen únavu. Některé vztahy se nedají opravit. Ne proto, že by chyběla láska. Ale proto, že chyběla příliš dlouho.
Setkaly se jednou. V kavárně. Dvě cizí ženy se stejným obličejem. Eva mluvila. Anna poslouchala. Na konci se rozloučily zdvořile. Bez objetí. Bez slibů.
Sestry mohou sdílet krev, ale ne osud. A někdy je nenávist jen důkazem toho, že jedna z nich celý život čekala, až si jí někdo všimne. A ta druhá nikdy nepochopila, že bere víc, než jí patří.
