Článek
To se ví, každý rok je to stejná písnička. Přijde jaro, začne se oteplovat a já se podívám do zrcadla. A co tam vidím? Zimu. Přesně tak. Všechny ty vrstvy, co mě celou zimu hřály, teď najednou ukazují světu, co se skrývalo pod nimi. A já si řeknu: „Dost! Letos to bude jinak! Letos budu na pláži vypadat jako bohyně!“ A ta představa mě úplně pohltí. Vidím se, jak kráčím po pláži, slunce se mi odráží od opálené kůže, vlasy mi vlají ve větru a všichni se otáčejí. S takovou vizí se přece hubne jedna báseň, ne?
A tak to začalo. Odhodlání bylo obrovské. První krok: vyřadit sladké. Což pro mě, milovnici čokolády a všeho, co je posypané cukrem, bylo jako odříznout si jednu ruku. Ale řekla jsem si, že to dám. Vždyť to je jen pár týdnů. Pak se pustím do cvičení. Začala jsem běhat. Teda spíš tak jako poskakovat, protože po deseti minutách jsem měla pocit, že mi vypadnou plíce a nohy mi shoří. Ale nevadí, motivace byla silná. Před očima jsem pořád viděla tu bohyni na pláži. Další krok: zdravá strava. Pryč s rohlíky, ahoj saláty! Místo knedlíků brokolice, místo omáčky kuřecí maso na vodě. Měla jsem pocit, že se z mého těla stává taková ekologická farma.
Všichni v rodině se na mě dívali jako na exota. Manžel si tajně chodil pro klobásu do spíže a děti se mě ptaly, jestli jsem nemocná, když nejím hranolky. Ale já jsem byla silná. Vždyť už jen pár týdnů do dovolené! Plavky už jsem se skoro do nich vešla! No dobře, skoro. Dny plynuly, váha se hýbala. Pomalu, ale jistě. Každý shozený gram jsem slavila jako národní svátek. Už jsem si kupovala nové plavky – o číslo menší, samozřejmě. A před zrcadlem jsem si zkoušela pózy, které by nejlépe zvýraznily moje nově objevené křivky. Cítila jsem se jako vítězka. Tohle léto bude moje!
A pak přišel ten den. Den odjezdu na dovolenou. Cesta byla dlouhá. Už v autě jsem začala pociťovat takovou zvláštní nervozitu. Ne z cesty, ale z toho, co se blíží. Z té obrovské výzvy. Vždyť na dovolené je tolik lákadel! Zmrzlina, palačinky, večerní posezení s vínem a slanými dobrotami. Moje vůle byla silná, ale žaludek začal protestovat. Už jsem si představovala tu vůni pizzy a čerstvých ryb. Dorazili jsme do hotelu. A hned po vstupu do jídelny jsem věděla, že je to se mnou zlé. Švédské stoly! Ty nekonečné stoly plné jídla! Všechno krásně naaranžované, barevné, voňavé. Dortíčky, zákusky, čokoládové fontány. A já? Já jsem se snažila být statečná. Vzala jsem si talíř a naložila si salát. Jenže pak jsem uviděla ty koblížky. A pak ty vafle. A pak ty palačinky. A pak… no prostě všechno.
První den jsem se ještě držela. Občas jsem si něco malého zobla, ale hlavně jsem se snažila pít vodu a kávu. Ale večer to přišlo. Večeře! Restaurace voněla mořskými plody, pizzou, grilovaným masem. A já? Já jsem se snažila vybrat si něco zdravého. Ale pak jsem viděla, jak si manžel dává tu obrovskou porci hranolek. A děti se cpou zmrzlinou. Já jsem si řekla, že přece nebudu jediná, kdo trpí! A tak jsem si dala pizzu. A hranolky. A zmrzlinu. A to byl začátek konce.
Další dny byly jedna velká gastronomická jízda. Snídaně – tousty s nutellou, palačinky se šlehačkou, míchaná vajíčka s klobásou. Oběd – pizza, těstoviny, hranolky. Večeře – cokoli, co se dalo sníst. A mezitím zmrzlina. A palačinky. A káva se spoustou cukru. A míchané drinky. Pokaždé, když jsem se snažila si říct, že už dost, tak jsem viděla tu obrovskou nabídku a řekla si, že je to přece dovolená! Že si to zasloužím! Moje plavky, ty o číslo menší, ležely smutně v kufru. Vytáhla jsem ty staré. Ty, co mi byly volnější před měsícem. A teď? Teď mi byly akorát. Nebo spíš… těsné. Ale už mi to bylo jedno. Už jsem to vzdala. Vždyť jsem na dovolené! A na dovolené se přece užívá! Manžel se na mě občas podíval s takovým tím úsměvem, co říká: „Ty se cpeš, co?“ Ale já jsem jenom mávla rukou. „Vždyť je to dovolená! Dneska se žije!“ A on přikývl. Protože on taky jedl. Vlastně jedl víc než já. Tak jsme se cpali spolu. A smáli jsme se tomu.
Jednoho večera, když už jsme byli po večeři a já si dávala asi pátý zákusek, jsem se podívala na děti. Ty taky jedly. Bez výčitek. Bez přemýšlení o kaloriích. Jen si užívaly to, co jim chutnalo. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to celou dobu dělala špatně. Že jsem se místo užívání si dovolené stresovala jídlem. Že jsem si místo klidu a pohody vytvářela v hlavě tlak. A tak jsem se rozhodla. Zbytek dovolené si užiju. Budu jíst, co mi chutná. Budu si dávat zmrzlinu. Budu pít víno. A nebudu se za to nenávidět. Protože dovolená je o tom, že si odpočinete. Že si užijete. Že se nadechnete. A ne o tom, že se budete trápit dietami a cvičením.
Když jsme se vrátili domů, váha ukázala o pár kilo víc. No jasně. Ale já jsem se necítila špatně. Cítila jsem se odpočatá. Spokojená. A plná nových zážitků. A co je důležité, uvědomila jsem si, že ta „bohyně na pláži“ je vlastně v mé hlavě. A že nemusím být dokonalá, abych si dovolenou užila. A že na dovolené nejde o to, jak vypadáte v plavkách, ale o to, jak se cítíte. Takže teď už vím, co budu dělat příště, až se budu chystat na dovolenou. Budu si balit plavky, budu si kupovat opalovací krém a budu si hlavně balit dobrou náladu a chuť si to užít.
A ty diety? Ty si nechám na zimu. Nebo spíš… na nikdy. Protože život je příliš krátký na to, abyste se trápili jídlem. A dovolená je příliš vzácná na to, abyste si ji kazili výčitkami. Já jsem sice na pláži nebyla bohyně, ale byla jsem šťastná. A to je pro mě víc než jakákoli super postava.
