Článek
Jana stála v kuchyni a míchala omáčku, která už dávno nepotřebovala míchat. Dělala to jen proto, aby se nemusela otočit. Petr seděl u stolu, listoval telefonem a měl dobrou náladu. Takovou tu lehkou, kdy má člověk pocit, že všechno je v pohodě, i když už dlouho není.
„Ty jsi dneska nějaká podrážděná,“ řekl a zvedl oči od displeje. „To zase budeš mít ty svoje dny, co?“
Usmál se. Automaticky. Čekal protočení očí, možná rýpnutí zpátky. Věděl, že to není úplně korektní věta, ale právě proto to měl být vtip. Něco, co se vypustí do prostoru a zase se to rozplyne.
Jana ztuhla. Vařečka se zastavila v půli pohybu.
„To byl vtip,“ dodal rychle, když viděl její záda. „Ježiš, vždyť víš, jak to myslím.“
Otočila se. Pomalu. V očích neměla vztek. To Petra zmátlo víc než křik. Měla tam něco, co znal z poslední doby až moc dobře. Únavu, která už nechce bojovat.
„Ne, Petře,“ řekla tiše. „Já vím přesně, jak to myslíš.“
Pokrčil rameny. „Tak proč to bereš takhle? To si fakt neumíš udělat srandu sama ze sebe?“ Zasmál se znovu. Trochu křečovitě. Humor byl jeho úniková cesta. Vždycky fungovala.
Tentokrát ne.
„Víš, kolikrát jsi mi tohle řekl?“ zeptala se Jana.
„Co přesně?“
„Že jsem přecitlivělá. Že mám svoje dny. Že to byl jen vtip.“
Sedla si naproti němu. Ne dramaticky. Jako by si chtěla jen odpočinout. „Ze začátku jsem se smála. Protože jsem nechtěla být ta holka, co všechno řeší. Pak jsem se smála, protože jsem nechtěla být protivná. A teď už se nesměji vůbec.“
Petr si povzdechl. „Tak promiň. Jestli tě to urazilo.“
„Vidíš?“ zvedla k němu oči. „Zase. Promiň, jestli. Jako by problém byl v tom, že mě to urazilo. Ne v tom, že jsi to řekl.“
Chvíli mlčeli. V kuchyni bylo slyšet jen tiché bublání omáčky. Petr měl pocit, že se mu něco sype mezi prsty, ale pořád nevěděl co. „Ty to hrozně dramatizuješ,“ řekl nakonec. „Kvůli jedné větě chceš dělat scénu?“
Jana se usmála. Smutně. „Tohle není kvůli jedné větě. Ta věta je jen ta poslední.“
Vstal a začal přecházet po bytě. „Takže co? Mám si teď dávat pozor na každé slovo? Mám mluvit jak podle manuálu?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Měl bys mluvit tak, aby ses nesmál na můj účet.“
Ta věta ho zasáhla víc, než chtěl přiznat. „Já se ti nesměji,“ ohradil se.
„Ale jo,“ řekla klidně. „Jen tomu říkáš vtip.“
Začala si balit věci. Ne s dramatem. Spíš jako někdo, kdo už to dělal v hlavě mockrát. Trička, spodní prádlo, knížky. Petr seděl na gauči a sledoval ji, jako by se díval na cizí život.
„Takže kvůli blbému vtipu se rozcházíme,“ řekl naposledy. Potřeboval to zjednodušit. Aby to nebolelo tolik.
Zastavila se. „Ne,“ odpověděla. „Rozcházíme se proto, že když jsem ti říkala, že mě to bolí, ty jsi to vždycky zlehčil. A já už nechci žít s někým, kdo se směje ve chvíli, kdy já se snažím být slyšet.“
Vzala tašku. Ve dveřích se ještě otočila. „Víš, co je na tom nejhorší?“
Zavrtěl hlavou.
„Že kdybys dneska tu větu neobhajoval jako vtip, možná bych zůstala.“
Dveře zaklaply. Bez rámusu. Bez pointy.
Petr zůstal sám v kuchyni. Omáčka byla připálená. Vypnul sporák a sedl si ke stolu. V hlavě mu pořád dokola zněla ta věta. Najednou už mu nepřišla vtipná. Připadalo mu neuvěřitelné, že něco tak malého dokáže rozbít něco tak velkého.
Až pozdě pochopil, že to nebyla ta věta, co je rozdělila. Bylo to všechno, co se za ni schovalo.
