Článek
Plán byl jednoduchý: s mojí drahou kamarádkou Evou jsme si konečně udělaly čas na dámskou jízdu. Žádné povinnosti, žádní chlapi (promiňte, pánové, ale tohle byl čistě dámský podnik!), jen my dvě, krásná příroda a vidina skvělého oběda v útulné hospůdce kdesi na konci naší naplánované trasy. Nadšením jsem si den předem sbalila batůžek, zkontrolovala mapy (vytištěné, pro jistotu, protože moderní technologie jsou občas zrádné) a nemohla se dočkat, až vypadneme z toho každodenního kolotoče.
Ráno vypadalo slibně. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali (nebo alespoň ti v mém mobilu, jako budík), a já jsem se s úsměvem vydala na smluvené místo srazu – rozlehlé parkoviště u turistické stezky, která měla být naším dnešním cílem. Eva už tam stála, opírala se o své auto a s širokým úsměvem mi mávala. Všechno nasvědčovalo tomu, že nás čeká den plný pohody a krásných zážitků. Jenže pak se to stalo. Něco se zvrtlo. Něco, co by člověk na tak prozaickém místě, jako je parkoviště, vůbec nečekal. Ztratily jsme se. Ano, čtete správně. Dvě dospělé, relativně orientačně zdatné ženy (dobře, možná jedna z nás byla zdatnější než ta druhá, ale to teď není podstatné) se ztratily na parkovišti. Na PROSTÉM PARKOVIŠTI!
Všechno začalo, když jsem zaparkovala trochu dál od Evy, protože jsem zrovna lovila v kabelce ten zapomenutý balzám na rty (priorita, dámy, priorita!). Když jsem konečně zamkla auto a rozhlédla se, Eva nikde. „No jo,“ pomyslela jsem si, „určitě už šla kousek napřed, aby mi ukázala, kudy se jde na tu naši stezku.“ Vydala jsem se tedy směrem, kde jsem si myslela, že by mohla být. Parkoviště bylo docela velké, plné aut a sem tam nějakých turistů, kteří se chystali na své vlastní výlety. Procházela jsem mezi řadami aut, ale Evu jsem nikde neviděla. Zkusila jsem zavolat. Nic. Žádná odpověď. „Asi má vypnutý zvuk,“ napadlo mě. Začala jsem se trochu znepokojovat. Přece jen, parkoviště není les, aby se tam člověk jen tak ztratil. Prošla jsem celé parkoviště jednou. Nic. Podruhé. Stále nic. Začínala jsem se cítit jako ve špatné detektivce. Kde jen ta Eva může být? Vtom mi zavrněl mobil. Zpráva od Evy: „Kde jsi? Už na tebe čekám u informační tabule u vchodu na stezku!“ U vchodu na stezku? Jaký vchod na stezku? Já jsem žádnou informační tabuli ani vchod neviděla. Zřejmě jsme každá parkovaly na jiném konci tohohle obřího asfaltového bludiště. Odpověděla jsem jí, že jsem na parkovišti a žádnou informační tabuli nevidím. Okamžitě mi přišla další zpráva: „No to snad nemyslíš vážně! Já jsem u té velké dřevěné tabule s mapami! Je to hned vedle těch barevných odpadkových košů!“ Barevné odpadkové koše? Na tomhle parkovišti byly snad všechny barvy duhy zastoupené na různých autech, ale žádné barevné odpadkové koše jsem si nevšimla.
Začínalo mi docházet, že tohle nebude jen tak obyčejný výlet. Tohle bude výlet za ztracenou kamarádkou na parkovišti. Začala jsem se systematicky prohledávat parkoviště znovu, tentokrát s ostražitostí zkušeného stopaře. Hledala jsem velkou dřevěnou tabuli a barevné odpadkové koše. Míjela jsem rodinky s dětmi, páry s batohy a osamělé turisty s trekovými holemi. Všichni vypadali, že vědí, kam jdou. Jen já jsem se cítila jako Alenka v říši divů, akorát místo králíka jsem pronásledovala svou ztracenou kamarádku.
Po chvíli jsem zahlédla něco, co by mohlo být velká dřevěná tabule. Byla sice trochu schovaná za dodávkou, ale zdálo se, že by to mohla být ona. A skutečně! Když jsem se k ní probojovala, uviděla jsem Evu. Stála tam, ruce v bok, a s výrazem, který jasně říkal: „Už jsem si myslela, že jsi odjela domů.“ „Evičko, promiň! Já jsem žádnou tabuli neviděla!“ bránila jsem se. „Jak jsi ji nemohla vidět? Vždyť je obrovská!“ Podívala jsem se na tu „obrovskou“ tabuli. No, byla větší než poštovní schránka, to ano, ale rozhodně bych ji nenazvala monumentální. A ty barevné odpadkové koše? Stály nenápadně za ní a v záplavě barevných aut opravdu nebyly tím nejvýraznějším prvkem parkoviště. Začaly jsme se obě smát. Celá ta situace byla vlastně docela absurdní. Ztratit se na parkovišti? To se člověku nestane každý den. Ale nám se to povedlo. A to hned na začátku našeho dlouho očekávaného výletu.
Po tomto úvodním dobrodružství jsme se konečně vydaly na naši trasu. Cesta byla krásná, příroda okouzlující a vzduch svěží. Smály jsme se naší parkovišťové eskapádě a shodly se na tom, že tohle je historka, kterou budeme vyprávět ještě dlouho. Když jsme si pak u zasloužené kávy v útulné hospůdce rekapitulovaly naše ranní zmatky, uvědomily jsme si několik věcí. Pro příště bude rozhodně lepší sraz na méně rozlehlém parkovišti, ideálně někde u jediného vchodu, abychom se vyhnuly podobným orientačním cvičením. Také předpokládat, že obě vnímáme stejnou „velkou dřevěnou tabuli“ a „barevné odpadkové koše“, byl zjevně příliš optimistický pohled na věc. A možná by bylo nejjednodušší prostě stát na místě a čekat, až se ta druhá objeví, ušetřilo by nám to spoustu zbytečného pobíhání mezi auty.
Ale co je hlavní, i když se výlet začne takhle zmateně, vůbec to neznamená, že nemůže být nakonec skvělý. Důležité je umět se tomu zasmát a brát to jako nečekané zpestření. Takže, milé dámy, pokud se někdy vydáte na výlet s kamarádkou a ztratíte se hned na parkovišti, nezoufejte. Možná se z toho vyklube ta nejlepší historka z celého výletu. A kdo ví, třeba si při tom bloudění po parkovišti všimnete něčeho zajímavého, co by vám jinak uniklo.
Třeba… no, třeba nějakých opravdu nápadných barevných odpadkových košů. Kdybyste je náhodou potkaly, pozdravujte je ode mě a Evy. My už se s nimi asi jen tak nesetkáme. A co se týče našeho výletu? Nakonec to bylo skvělé. Jen jsme si hned na začátku musely trochu protáhnout nohy při tom hledání jedna druhé. Ale co už, alespoň jsme měly hned od začátku pořádnou dávku pohybu. A o tom přece výlety jsou, ne? No, hlavně o těch krásných výhledech a dobrém jídle, ale i to bloudění na parkovišti k tomu tak nějak patří. Jako koření, které dodá celému zážitku tu správnou pikantnost.
