Článek
Do kavárny jsem šla bez velkých plánů. Jen si sednout, vypít kávu, chvíli se dívat z okna a nemyslet. Byla to jedna z těch menších kaváren, kde je světlo měkké a hudba sotva slyšitelná. Místo, které slibuje klid, i když ho nikdy úplně nedodá.
Objednala jsem si cappuccino a koláč. Obsluha byla mladá žena, možná kolem dvaceti, s výrazem, který naznačoval, že má lepší věci na práci než zákazníky. Neřešila jsem to. Každý máme špatné dny.
Platila jsem kartou. Terminál zapípal, já zadala PIN a věnovala se mobilu. Účtenku jsem si nevzala, což normálně nedělám, ale tentokrát jsem chtěla mít ruce volné. Sedla jsem si ke stolku a teprve tam jsem si všimla částky v bankovní aplikaci. Byla o poznání vyšší, než měla být.
Nešlo o drobné. Zaplatila jsem skoro o pět set korun víc.
Chvíli jsem si říkala, že jsem se musela splést. Zkontrolovala jsem menu. Znovu aplikaci. Čísla seděla. Neseděla jen realita. Zvedla jsem se a šla k pultu. Řekla jsem to klidně, bez obvinění. Že se asi stala chyba, že částka na terminálu byla vyšší.
Obsluha se na mě podívala, jako bych ji obtěžovala. Vzala terminál, párkrát do něj ťukla a řekla, že to není možné. Že účtovala správně. Že systém chyby nedělá.
Ukázala jsem jí aplikaci v telefonu. Čekala jsem omluvu nebo aspoň překvapení. Místo toho protočila oči a řekla, že to není její problém. Že jestli mám nějaký problém s bankou, mám si to vyřídit tam.
Řekla jsem, že bych si jen přála vrátit rozdíl. Že je to evidentní chyba. V tu chvíli se její tón změnil. Nebyl hlasitý, ale byl ostrý. Řekla, že jsem zaplatila přesně to, co jsem si objednala. Že žádný rozdíl neexistuje. Že si to vymýšlím.
Slovo „vymýšlím“ mě zarazilo víc než ty peníze. Najednou to nebyla jen chyba. Bylo to obvinění. Jako bych se snažila něco získat nepoctivě.
Požádala jsem o vedoucího. Odpověděla mi, že tu žádný není. Že je sama. Že když se mi to nelíbí, můžu odejít. Lidé u okolních stolků ztichli. Cítila jsem na sobě pohledy, ale nikdo nic neřekl.
Znovu jsem se pokusila vysvětlit situaci. Klidně. Věcně. Ukázala jsem částku, datum, čas. Ona se na to ani nepodívala. Jen zopakovala, že zapírá jakoukoliv chybu. Že žádné peníze navíc nemám zaplacené. Že to tak prostě je.
V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o nedorozumění. Šlo o rozhodnutí. Rozhodnutí zapřít realitu, protože byla nepohodlná. Protože přiznat chybu by znamenalo něco řešit. A to se jí zjevně nechtělo.
Sedla jsem si zpátky ke stolku. Káva mezitím vystydla. Už jsem ji nepila. Přemýšlela jsem, jestli to mám nechat být. Pět set korun není málo, ale není to ani částka, kvůli které bych chtěla scénu. A přesto mi bylo jasné, že kdybych teď odešla, něco by ve mně zůstalo otevřené.
Po pár minutách ke mně přišla jiná zaměstnankyně, zřejmě z kuchyně. Řekla, že slyšela, že mám problém. Znovu jsem to vysvětlila. Podívala se do systému. Mlčela déle, než bylo příjemné. Pak řekla, že tam vidí nesrovnalost.
Obsluha od kávovaru se ohradila okamžitě. Tvrdila, že to není pravda. Že systém se mýlí. Že jsem si objednala něco navíc a teď dělám, že ne. Byla agresivní, až nepřiměřeně. Jako by bránila něco mnohem důležitějšího než pár stovek.
Nakonec mi peníze vrátili. Beze slova omluvy. Bez vysvětlení. Jen mi podali potvrzení a otočili se ke mně zády.
Odcházela jsem s pocitem, že jsem vyhrála malý spor, ale prohrála něco jiného. Důvěru. Ne v tu kavárnu, ale v obyčejnou slušnost. V to, že když se stane chyba, dá se přiznat bez boje.
Ještě dlouho jsem přemýšlela o tom, jak snadné bylo všechno zapřít. Jak rychle se z obyčejné chyby stal konflikt. A jak málo stačilo, aby se z člověka, který jen upozorní na omyl, stal někdo nepohodlný.
Nešlo o peníze. Nikdy nešlo jen o ně.
Šlo o to, že pravda někdy překáží víc než lež. A někteří lidé se rozhodnou, že je jednodušší ji popřít, než se k ní postavit čelem.
