Článek
Řekl mi to hned na začátku. Možná až příliš rychle, jako by si to chtěl odškrtnout. Má děti, ale už jsou dospělé. Mají své životy, svoje starosti. On prý už nikoho nevychovává, nikoho neuspává, nikoho neřeší. Byla to věta, která měla uklidnit. Mě i jeho.
Seděli jsme v malé restauraci u řeky. Bylo tam šero a ticho, přesně ten druh místa, kde se lidé snadno otevřou. Nebo aspoň předstírají, že jsou otevření. Přikývla jsem a víc se neptala. Každý máme minulost a já neměla chuť ji pitvat hned u druhé sklenky vína.
Byl pozorný, vtipný, mluvil klidně. Uměl poslouchat, nebo to aspoň dobře hrál. Zmínil bývalou manželku, ale jen okrajově. Prý už dávno minulost. Prý jsou v kontaktu jen kvůli dětem, ale to už taky skoro ne. Všechno působilo uhlazeně. Možná až podezřele.
Začali jsme se vídat častěji. U něj doma bylo čisto, žádné hračky, žádné dětské kresby na lednici. Jen knihy, rostliny a ticho. Takové to dospělé ticho, které si lidé pletou s klidem. Když mluvil o čase, měl ho vždycky dost. Večer, víkendy, někdy i celé dny. Říkal, že děti jsou samostatné, že ho už nepotřebují.
Něco mi ale občas nesedělo. Drobná zaváhání. Náhlé změny plánů. Telefon, který nikdy nenechával ležet displejem nahoru. Když zazvonil, občas ho ztišil a odešel do jiné místnosti. Neptala jsem se. Nechtěla jsem být tou ženou, která hledá problém tam, kde třeba není.
Ten večer jsme byli u něj. Venku pršelo, v bytě bylo teplo a tlumené světlo. Mluvili jsme o budoucnosti, o tom, co kdo čeká. Řekl, že je rád, že potkal někoho, kdo nemá malé děti. Že už by se k tomu vracet nechtěl. Usmál se u toho. Trochu křečovitě.
Pak zazvonil telefon.
Nebyl to běžný tón. Byl to ten ostrý, naléhavý zvuk, který si lidé dávají jen pro výjimečné případy. Trhl sebou. Skoro neznatelně, ale viděla jsem to. Podíval se na displej a jeho tvář se změnila. Ne vyděšeně. Spíš unaveně. Jako když víte, že něco už dál nejde oddalovat.
„Musím to vzít,“ řekl a zvedl se.
Nestihl odejít z místnosti. Hlas na druhé straně byl hlasitý. Dětský. Plačtivý. Volal ho tati. Říkal, že se bojí. Že se probudil a maminka spí a nejde vzbudit. Že má teplotu a bolí ho břicho. Slova se sypala jedno přes druhé, roztřesená, opravdová.
Stála jsem tam a měla pocit, že se místnost zmenšuje. Že vzduch houstne. Dívala jsem se na něj, jak mluví tiše, uklidňuje, slibuje, že přijede. Jeho hlas byl jiný než kdykoliv předtím. Měkčí. Skutečný.
Když hovor skončil, zůstalo ticho. Ne to příjemné. To těžké, nepohodlné. Podíval se na mě, ale nic neřekl. Nemusel. Všechno bylo najednou jasné.
Zeptala jsem se jen na jednu věc. Kolik mu je. Řekl věk, který se rozhodně nedal nazvat dospělým. Zeptala jsem se, jestli je jediný. Zavrtěl hlavou. Má ještě jednu dceru. O něco starší. Ale pořád dítě.
Sedl si a promnul si obličej dlaněmi. Řekl, že to chtěl říct. Že jen nevěděl kdy. Že se bál, že uteču. Že nechtěl začínat pravdou, která by všechno pokazila. Prý to myslel dobře.
Poslouchala jsem ho a cítila, jak se ve mně mísí vztek a lítost. Ne kvůli dětem. Kvůli té lehkosti, s jakou dokázal lhát. Kvůli tomu, jak pečlivě si vybudoval verzi sebe sama, která byla pohodlnější.
Řekla jsem mu, že problém nejsou děti. Nikdy nebyly. Problém je, že mě připravil o možnost se rozhodnout. Že mi vzal právo říct ano, nebo ne, s plným vědomím toho, do čeho jdu.
Oblékl se a odešel. Spěchal. Protože tentokrát byl někdo, kdo ho opravdu potřeboval. Zůstala jsem stát v bytě, který najednou působil cize. Jako kulisa.
Když jsem odcházela, všimla jsem si dětské mikiny hozené na dně skříně. Jako by tam čekala. Jako by pravda nikdy úplně nezmizela, jen byla uklizená mimo dohled.
Nezlobím se na děti. Nikdy bych nemohla. Zlobím se na muže, který si myslel, že dospělost znamená umět skrývat věci. A ne umět za ně nést odpovědnost.
Telefon zazvonil jen jednou.
A stačilo to.
