Článek
Pracovala jsem tehdy v malém baru na okraji města. Směny byly dlouhé, ale kolektiv fajn, a hlavně — znali jsme se. O to víc mě zarazilo, když za mnou Petra přišla uprostřed páteční špičky a beze slova mi vzala tác z ruky.
„Jdi domů,“ řekla tiše.
„Cože?“ zasmála jsem se. „Máme plno.“
„Teď hned,“ zopakovala. Neprosila. Nepřesvědčovala. Jen se na mě dívala tím pohledem, který říká, že se neptáš.
Myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci. Nebo že se něco stalo v kuchyni. Ale ona mi už strkala bundu do ruky a odváděla mě ke dveřím.
„Zavolám ti zítra,“ řekla. „Prosím tě. Nezůstávej.“
Ten večer jsem si to brala osobně. Cítila jsem se odstrčená, zbytečná. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem něco neprovedla. Jestli se někdo nestěžoval. Ale nic mě nenapadlo.
Byt byl tichý. Až nepřirozeně. Rozsvítila jsem v předsíni a všimla si, že zámek u dveří má drobný škrábanec. Možná tam někdo zkoušel klíč. Možná nic. Přesto jsem zamkla dvakrát.
Sedla jsem si na gauč a pustila televizi. Bylo teprve půl desáté. Směna by mi normálně končila až po půlnoci. Ten čas navíc mi najednou připadal cizí.
Když jsem šla do kuchyně pro vodu, všimla jsem si otevřeného okna. Byla jsem si jistá, že jsem ho ráno zavřela. Zavřela jsem ho znovu a snažila se tu myšlenku zahnat.
Telefon zavibroval.
Petra: „Jsi doma?“
„Jo. Co se děje?“ napsala jsem.
Chvíli neodpovídala. A pak přišla zpráva, po které se mi stáhl žaludek.
Petra: „Je pryč?“
„Kdo?“
Tři tečky. Dlouho. Příliš dlouho.
Petra: „Ten chlap.“
Zvedla jsem se z gauče. Prošla byt. Koupelna. Ložnice. Šatna. Nikde nikdo. Přesto jsem měla pocit, že někdo stojí za mnou. Otočila jsem se. Prázdno.
„Nikdo tu není,“ napsala jsem.
Telefon mi zazvonil. Nezvedla jsem ho hned. Ruka se mi třásla. Nakonec jsem přijala hovor.
„Poslouchej mě,“ řekla Petra šeptem. „Přišel do baru. Ptal se na tebe.“
„Kdo?“ zeptala jsem se.
„Ten, co se ti ozýval před pár měsíci. Pamatuješ?“
Vzpomněla jsem si až teď. Neznámé zprávy. Komentáře pod fotkami. Vždycky zdvořilé. Vždycky osobní. Přestala jsem odpovídat a on pak zmizel.
„Řekl, že ví, kde bydlíš,“ pokračovala. „A že tě dneska konečně zastihne doma.“
Sedla jsem si na zem. Zády ke zdi.
„Tak jsem mu řekla, že už jsi odešla,“ řekla. „Že máš ranní. Odešel hned potom. Byl… klidný. A to bylo nejhorší.“
V tu chvíli jsem uslyšela zvuk. Tiché cvaknutí. Jako když někdo zkusí kliku.
Zatajila jsem dech.
„On tam může být,“ vydechla Petra do telefonu. „Zavolej policii.“
Zvuk se ozval znovu. Tentokrát blíž. Z ložnice. Jako by někdo stál u skříně.
Vzpomněla jsem si na otevřené okno.
Plazila jsem se po podlaze k předsíni. Každý zvuk mi duněl v hlavě. Když jsem se dostala ke dveřím, klika se pohnula. Ne prudce. Jen zlehka. Zkoumavě.
Zašeptala jsem Petře, že slyším někoho v bytě. Ona už volala policii.
Pak jsem uviděla stín. Ne celý. Jen obrys hlavy na zdi. Stál klidně. Nehýbal se.
„Vím, že jsi doma,“ ozval se hlas. Tichý. Téměř laskavý.
Rozplakala jsem se. Beze zvuku.
Sirény jsem slyšela až po dlouhé době. Kroky. Křik. Rány.
Policie ho našla schovaného ve skříni. Měl u sebe klíč. Odlitek. A moje fotky v kapse.
Petra mi druhý den řekla, že když se ten večer na mě ptal, díval se za bar — jako by mě tam viděl stát.
Poslala mě domů, aby mi zachránila život.
A já dodnes vím, že kdybych tu směnu zůstala až do konce, už bych se domů nevrátila.
