Článek
Byla to typická moderní romance. Jana a Petr, oba už dávno po padesátce, oba s dospělými dětmi a už nějakou dobu sami. Seznámili se na tanci, jiskra přeskočila a najednou, po letech samoty, to bylo jako v pohádce. Chodili spolu na výlety, do divadla, smáli se, trávili spolu víkendy. Vypadali šťastně, jako zamilovaní teenageři, jen s tím rozdílem, že už měli šediny a nějakou tu vrásku z prožitých let. Jejich děti – Janiny dvě dospělé dcery, Klára a Lucie, a Petrův syn, Tomáš – se s novými partnery svých rodičů na začátku potkávaly spíše sporadicky, tak nějak na oko, na společných obědech, kde panovala zdvořilá, ale chladná atmosféra. Nikdo nečekal, že by to bylo víc než jen kamarádství, takové to „já jsem ráda, že nejsi sama, mami“ nebo „tati, ať se nenudíš“.
Jenže Jana a Petr se zamilovali. Opravdově. A po necelých dvou letech se rozhodli, že do toho prásknou. Svatba. Malá, komorní, jen ti nejbližší. Všechno by bylo idylické, kdyby tu nebyly děti. Když Jana s úsměvem na tváři oznámila dcerám, že si Petra bere, čekala nadšení, nebo aspoň vřelou gratulaci. Místo toho se jí dostalo ledového ticha.
První promluvila Klára, ta starší a vždycky taková „ta rozumná“. „Mami, to snad nemyslíš vážně? Vždyť se znáte chvilku! Co na tom tak spěcháš?“ Pak se přidala Lucie, která byla vždycky citlivější, ale teď se v ní probudil dřímající drak. „A co táta? Nikdo ho přece nenahradí! To je jako bys na něj zapomněla!“ Jana se snažila vysvětlit, že láska v pozdním věku není žádný hřích, že si zaslouží být šťastná, a že její láska k nim a k jejich tátovi je přece něco úplně jiného. Ale nepochodila. Petr na tom nebyl o nic lépe. Jeho syn Tomáš, který se naopak vždycky jevil jako pohodář, najednou nasadil uražený výraz. „Tati, to je přece absurdní! Pořád jsi mluvil o tom, jak je máma ta jediná… a teď tohle? Co si o tobě lidi pomyslí? A co dědictví, už jsi o tom přemýšlel?“
Tady se ukázala ta pravá příčina jejich nevole – strach ze změn, ze ztráty postavení v rodině a samozřejmě, z peněz. Dědictví. To slovo, které dokáže rozdělit i ty nejpevnější rodiny. Rozhovory se změnily v hádky. Hádky v ultimáta. Janiny dcery začaly vyvíjet nátlak. Přestaly s Janou komunikovat, pokud byl Petr nablízku. Komentovaly každou její změnu nálady jako „vliv toho chlapa“. Lucie začala brečet při každém setkání a Klára s kamennou tváří opakovala, že „tato svatba se prostě nekoná, mami“. Petrův syn Tomáš se zase zaměřil na finanční stránku. Pořád se vyptával na závěť, na majetek, na to, co se stane s domem.
Janě a Petrovi začalo být jasné, že jejich děti nejsou jen trochu naštvané, ale že se jim staví na odpor v plné síle. Bylo to neuvěřitelně bolestivé. Místo radosti z blížící se svatby prožívali neustálý stres a pocit viny. Jana se cítila rozpolcená – milovala Petra, ale zároveň trpěla, když viděla, jak to ničí vztahy s dcerami. Petr zase nechtěl, aby jeho sňatek znamenal rozkol v rodině. Situace dospěla do bodu, kdy bylo nutné něco udělat. Jana navrhla společnou „rodinnou schůzku“, doufala, že se všichni dospěle domluví. Byla to ale spíš poprava. Děti tam přišly s jasným cílem – svatbu zarazit. Argumenty byly silné. „Mami, vždyť je ti přes padesát, nepotřebuješ se přece vdávat! Co to má znamenat?“ „Tati, vždyť jste se sotva poznali, co když je to podvodnice? Co když jde jen o peníze?“ Bylo to drsné. Padaly i slzy, křik. Janiny dcery dokonce vyhrožovaly, že pokud se svatba uskuteční, přeruší s ní veškeré kontakty. Petrův syn se zase snažil působit na jeho svědomí, připomínaje mu, jak moc si vážil jeho zesnulé manželky.
Tlak byl nesnesitelný. A Janě a Petrovi začalo docházet, že jejich sen o společném životě se stává noční můrou. Bylo jim špatně z představy, že by jejich štěstí mělo stát na troskách vztahů s vlastními dětmi. Vždyť celý život se pro ně obětovali. A teď tohle. Po té schůzce, která skončila spíš fiaskem, Jana a Petr dlouho mluvili. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v jejich životech. Milovali se, to bylo jasné. Ale cena, kterou by museli zaplatit za společné štěstí – ztráta vztahů s vlastními dětmi – se jim zdála příliš vysoká. Nechtěli být důvodem rozpadu rodiny, nechtěli, aby se jejich děti nenáviděly kvůli nim. S bolestí v srdci se rozhodli svatbu zrušit. Janiny dcery si oddychly, Petrův syn také. Na oko se vztahy uklidnily, ale uvnitř to bylo jako po tornádu. Jana a Petr sice zůstali spolu, ale ta jiskra, to bezstarostné štěstí, které je dříve obklopovalo, se vytratilo. Bylo tam teď něco těžkého, nevysloveného. Dcery a syn si možná myslely, že zvítězily, ale ve skutečnosti si jen podkopaly vztahy s rodiči.
Jana dcerám sice na oko odpustila, ale uvnitř cítila hluboké zklamání. Petr zase ztratil kus důvěry ve svého syna. Nikdo z nich už nebyl tak šťastný jako předtím. Ten příběh je mementem, že rodinné vztahy jsou složité a někdy se zdá, že láska by měla mít sílu hory přenášet, ale realita bývá krutá. Když se do toho vloží dospělé děti, které se bojí změn, které se bojí o svůj klid, o své pohodlí, nebo prostě jen žárlí na novou lásku rodičů, může se stát, že se sny rozplynou jako pára nad hrncem. A pak už se nikdy nevrátí to, co bylo.
Takže, lidičky, co si o tom myslíte? Měly děti právo takhle zasahovat do života svých rodičů? Nebo by si každý měl jít za svým štěstím, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní? Je láska v pozdním věku něco, co se musí schvalovat rodinou?
