Článek
Zrovna se probudíte do jednoho obyčejného úterního rána. Počasí nic moc, v lednici skoro nic a vy se plácáte v takové té ranní letargii, kdy se vám nechce ani vstávat. A pak najednou zazvoní zvonek. Pošťák. A v ruce drží ten obrovský, neforemný balík, ovázaný provázkem a polepený takovou tou hnědou lepicí páskou, co se lepí snad už jen na balíky z venkova. A vy víte. Vy prostě okamžitě víte, kdo to poslal. Babička. Protože jen babička posílá balíky, co vypadají, jako by je balil slepý medvěd po flámu a jen babička má tu neodolatelnou potřebu posílat vám věci, které absolutně nepotřebujete, ale které vám v ten daný moment přinesou ten největší úsměv na tváři. A já si to vždycky říkám, proč ona to dělá? Proč tolik práce s balením, lepením známek, taháním se s tím na poštu, když by stačilo zavolat? Ale pak si vzpomenu na její úsměv a na to, jak vždycky říká: „No přece abys viděla, že na tebe myslím, broučku!“ A tak to prostě je. Je to takový rituál. Ten balík je těžký. Vždycky. I když v něm není nic těžkého, je těžký. Jako by v něm bylo schováno všechno babiččino úsilí, všechna její láska a všechna ta léta, co na vás myslí a občas se i modlí, abyste si konečně našla slušnou práci, muže a taky abyste už konečně začala chodit do kostela. Vezmete balík dovnitř a postavíte ho na stůl.
A začne to. To pomalé, slavnostní rozbalování. První vrstva je většinou zmačkaný papír z novin. Těch starých, žloutnoucích novin, co babička schovává na podobné příležitosti. Občas tam najdete nějakou reklamu na prací prášek z roku 2008 nebo článek o tom, jak je důležité pěstovat zelí na zahrádce. A pak přijdou ty první předměty. Většinou to jsou jablka. Z babiččiny zahrádky. Nikdy ne jen jedno nebo dvě. Vždycky jich je plná taška, takže se cítíte, jako byste právě vyhráli soutěž o největšího jedlíka jablek na světě. A babička k nim vždycky přibalí vzkaz: „Nezapomeň to sníst, je to zdravé!“ A vy víte, že je to pravda. Ale stejně jich půlka skončí v kompostu, protože prostě tolik jablek se nedá sníst. A pak přichází ta hlavní atrakce. Ponožky. Vždycky. Bez výjimky. Ponožky. A ne ledajaké ponožky. Ponožky, které jsou ručně pletené. S těmi nejšílenějšími vzory, co si dokážete představit. Jednou jsem dostala ponožky s motivem kapra, jednou s motivem kombajnu a jednou s motivem vesmírné lodi, která vypadala, jako by ji navrhovalo dítě po třech kávách. A barvy? Barvy, které se k sobě absolutně nehodí. Křiklavě zelená s oranžovou, fialová s žlutou, prostě divočina. A velikost? Ta je vždycky tak o dvě čísla větší, než potřebujete, protože babička si zjevně myslí, že vám ještě naroste noha. Ale vy si je vezmete. Vždycky. A občas je i nosíte, když je fakt velká zima a nikdo vás nevidí. Protože ty ponožky jsou symbol. Symbol babiččiny lásky a péče, která se prostě nedá ignorovat. A taky symbol toho, že ponožek nikdy není dost, aspoň podle babičky.
A pak přijde ta záhadná část balíku. Něco, co prostě nepoznáte. Vždycky tam je něco, co vám vyrazí dech a nad čím se budete dlouhé minuty zamýšlet, k čemu to vlastně slouží. Jednou jsem dostala nějaký dřevěný artefakt, který vypadal jako kříženec mezi ježkem a louskáčkem na ořechy, ale evidentně to nebylo ani jedno. Vzkaz k tomu říkal: „To je na to, abys měla veselejší den!“ Do dneška nevím, k čemu to je, ale mám to vystavené na poličce, protože je to od babičky. Jindy to byl nějaký starý svícen, co vypadal, jako by ho babička vykopala ze země, nebo kus látky s takovým divným vzorem, že se to nedalo použít ani jako hadr na podlahu. A jednou jsem dostala i nějakou podivnou sušenou bylinku se vzkazem: „To je na spaní, ale ne moc, jinak se neprobudíš!“ No, to jsem raději nezkoušela. Tyhle záhadné předměty jsou vždycky největší zábava. A vždycky si říkám, co si asi babička myslela, když to balila a říkala si, že to přesně potřebuji.
Pod tím vším, je vždycky schovaný ten nejlepší kousek. Někdy je to domácí zavařenina, někdy upečená buchta, někdy kousek uzeného masa. Prostě něco, co babička sama vyrobila a co je tisíckrát lepší než cokoli, co si koupíte v obchodě. A k tomu vždycky přibalí takový ten vzkaz: „Snad ti to bude chutnat, moc jsem se s tím nadělala.“ A vy víte, že se nadělala. A chutná to vždycky božsky. Protože je to jídlo od babičky. Jídlo plné lásky, tradice a vzpomínek. A to je to, co na těch balících miluju nejvíc. Že i když jsou plné podivných věcí a ponožek, vždycky se tam najde něco, co vám připomene domov, dětství a tu nekonečnou babiččinu péči. A ten balík není jen o těch věcech. Je to o tom pocitu. Že na vás někdo myslí. Že vás někdo miluje tak moc, že vám pošle krabici plnou ponožek a záhadných artefaktů. A že ten balík vám pokaždé přinese úsměv na tvář. Protože je to takové malé okénko do světa, kde je všechno jednodušší, kde se jablka pěstují na zahradě a kde jsou ponožky tou nejlepší formou vyjádření lásky.
A tak si ten balík rozbalím, prohlédnu si všechny ty poklady, zasměji se u ponožek a záhadných předmětů, sním si to, co babička upekla nebo zavařila, a pak si ten obal schovám. Protože vím, že za pár měsíců zase zazvoní zvonek a pošťák mi přinese další obrovský, neforemný balík, ovázaný provázkem a plný lásky. A ponožek. A zase něčeho, co nepoznám. A to je prostě život. A je to krásné.
