Článek
Když jsem se do bytu nastěhovala, říkala jsem si, že to zvládnu. Panelák jako každý jiný. Tenké zdi, věčně rozbitý výtah, sousedé, kteří se zdraví jen očima. Nic výjimečného. Až na byt vedle.
Bydlel tam pár. Nikdy jsem je neviděla jít do práce. Nikdy jsem je neviděla normálně oblečené. Většinou tepláky, špinavá trička, prázdné lahve v ruce. Už dopoledne z nich táhl alkohol. Říkala jsem si: Jejich věc.
Jenže pak začali chodit hosté.
Ne návštěvy. Hosté. Cizí lidé v kapucích, s prázdným pohledem, co zvonili ve dne v noci. Dveře se zabouchly, hudba nahlas, křik, smích, hádky. Někdy ticho. Podezřelé ticho.
Poprvé jsem se bála, když jsem je potkala na chodbě. Stála jsem u výtahu a oni vyšli z bytu. Smrdělo to po lihu a kouři. Muž se na mě podíval tak, že jsem automaticky sevřela kabelku. Žena se zasmála.
„Neboj, nekoušeme,“ řekla.
Ale já se bála.
Noci byly nejhorší. Rány do zdi. Dupání. Sklo. Jednou jsem slyšela, jak se někdo pere. Křik, nadávky, pláč. Zavolala jsem policii. Přijeli. Dveře se neotevřely. Ticho.
„Zase planý poplach,“ řekli mi.
Druhý den jsem našla na rohožce nedopalek cigarety. U mých dveří.
Začala jsem chodit domů rychle. Klíče připravené v ruce. Telefon v kapse s vytočeným číslem. Když jsem slyšela kroky na chodbě, ztuhla jsem. Když se otevřely jejich dveře, zatajila jsem dech.
Jednou jsem se vracela pozdě z práce. Výtah nejel. Šla jsem po schodech. V půlce patra seděli dva cizí chlapi. Pili. Smáli se. Když mě uviděli, zmlkli.
„Kam spěcháš?“ zavolal jeden z nich.
Ten večer jsem brečela potichu, zamčená ve vlastním bytě.
Stížnosti nepomáhaly. Správce krčil rameny. Policie říkala, že dokud se nestane trestný čin, nemůžou nic dělat. Ostatní sousedé mlčeli. Každý se bál sám za sebe.
Začala jsem spát s nožem u postele. Hlídala jsem zvuky. Každé zazvonění u dveří mi rozbušilo srdce. Přestala jsem si zvát návštěvy. Přestala jsem se smát. Přestala jsem se cítit doma.
Jednou v noci někdo zkoušel kliku. Pomalu. Opatrně. Jako by testoval. Stála jsem za dveřmi, ani jsem nedýchala. Po pár vteřinách kroky odešly.
Ráno jsem se sbalila a jela k rodičům. Jen na pár dní, říkala jsem si. Ty dny se protáhly. Byt zůstal prázdný. Já už se tam nevrátila.
Později jsem se dozvěděla, že byt vedle vyklidila policie. Drogy. Kriminalita. Dluhy. Ale to už mi bylo jedno.
Domov jsem ztratila dávno předtím.
Protože když se ve vlastním bytě bojíte vyjít na chodbu, není to bydlení. Je to přežívání.
