Článek
„Deset tisíc za to, aby se mi dítě vrátilo s rozbitým kolenem a vši! To už je vážně vrchol!“ ozývá se mi v uších hlas mé kamarádky, když mi včera večer vyprávěla, jak dopadl letní tábor jejího syna. A já si říkám, je tohle vůbec možné? Deset tisíc korun není málo, to je skoro polovina průměrného platu v některých regionech. A za tu cenu člověk očekává, že se jeho dítě vrátí plné zážitků, možná trochu unavené, ale hlavně zdravé a v pohodě. Ne s bojovou jizvou na koleni a armádou parazitů ve vlasech.
Vždyť si to vezměte. Celý rok se člověk těší, že si děti užijí prázdniny, že si odpočinou od školy, poznají nové kamarády. A co je pro to lepší než letní tábor? Příroda, dobrodružství, žádné mobily (alespoň teoreticky). Ideální představa. Jenže realita, zdá se, bývá občas pořádně drsná. Když moje kamarádka líčila detaily, skoro jsem se chytala za hlavu. Rozbité koleno, které si vyžádalo několik stehů, to je jedna věc. Nehody se stávají, to je jasné. Děti jsou živé, občas se zapomenou, a úraz je na světě. Ale vši? V dnešní době, kdy se o hygieně mluví na každém rohu a tábory se pyšní certifikáty a přísnými pravidly? To je vážně alarmující.
A teď si představte ten kolotoč. Dítě se vrátí domů, šťastné, že vás vidí, ale zároveň trochu skleslé, protože ho bolí koleno. A pak ta hrůza, když zjistíte, že se mu v hlavě usídlila celá kolonie vetřelců. Okamžitě musíte do lékárny pro speciální šampon, pak hodiny vyčesávání a praní všeho, co bylo s dítětem v kontaktu. Oblečení, ručníky, povlečení. Všechno se pere na vysokou teplotu, aby se zničila vajíčka. A mezitím se modlíte, aby se to nerozneslo na ostatní členy rodiny. To už není jen o nepohodlí, to je o obrovské časové a finanční zátěži, která by vůbec nemusela nastat.
Co na to organizátoři? To je ta nejzajímavější otázka. Vždyť jsou přece zodpovědní za děti, které jim rodiče svěřili. Měli by dbát na jejich bezpečnost a zdraví. Jak je možné, že se na táboře rozšíří vši a nikdo si toho nevšimne? Nebo si všimne, ale neřeší to? To už zavání laxním přístupem a zanedbáním povinností. A to rozbité koleno? Jasně, nehody se dějí, ale měli by mít na táboře někoho, kdo je schopen poskytnout první pomoc a v případě potřeby zajistit převoz do nemocnice. Je vůbec možné, že se o úrazu dozvíte až ve chvíli, kdy si dítě vyzvedáváte? To přece není normální.
Za deset tisíc korun člověk očekává, že se o děti postará parta ostřílených vedoucích, kteří ví, co dělají, a to nejen u ohně s kytarou. Chceme, aby tábor nabídl nejen super zážitky, ale i pořádnou hygienu, dostatek jídla a pití. A když se nedej bože něco stane, počítáme s tím, že nás okamžitě informují a o našeho prcka se postarají s veškerou péčí. Místo toho se mi kamarádka svěřovala s pocitem, že zaplatila za tak trochu „divoký“ tábor, kde si děti musely poradit samy, a to doslova. A to je prostě špatně. Tohle není jen o jedné rozhořčené matce. Tohle je systémový problém. Kolik takových případů se stane každý rok? Kolik rodičů se setká s podobnou zkušeností a nakonec mávne rukou, protože nechce dělat problémy?
Ale my bychom problémy dělat měli. Měli bychom se ptát, zjišťovat, a hlavně vyžadovat odpovědnost. Protože jde o naše děti. Jde o jejich zdraví a bezpečí. A nejde jen o to, aby si užily prázdniny, ale aby se vrátily domů v pořádku. Možná by bylo fajn zavést nějakou pořádnou kontrolu. Aby se tábory musely pravidelně podrobit inspekcím, které by pořádně ověřily, jestli jsou hygienické podmínky v cajku, jestli má personál patřičnou kvalifikaci a jestli jsou všechna bezpečnostní opatření na svém místě. A aby rodiče měli kam nahlásit problémy a věděli, že se jimi někdo bude zabývat. Protože jinak se bude opakovat stále to samé. Děti se vrátí s rozbitými koleny, vši a rozčarovaní rodiče budou jen bezmocně kroutit hlavou.
A co je vlastně pointa? Není to o tom, že by letní tábory byly špatné. Naopak, pro děti je to často nezapomenutelný zážitek, který jim dá spoustu do života. Ale je potřeba, aby byly kvalitní. Aby se investované peníze opravdu zhodnotily a aby se rodiče nemuseli bát poslat své děti na tábor. Aby se vrátily s úsměvem na tváři a ne s kolenem v sádře a svědící hlavou. Když tak nad tím přemýšlím, je to jako s jakoukoliv jinou službou. Když platíte za něco, očekáváte určitou kvalitu. A v případě letních táborů, kde jde o zdraví a pohodu našich dětí, by ta kvalita měla být na prvním místě. Protože co je cennější než zdraví našich nejmenších? Nic. A deset tisíc za rozbité koleno a vši? To je prostě příliš vysoká cena. Myslíte, že je čas začít tlačit na organizátory a úřady, aby se takové situace neopakovaly?
