Článek
Klára a Michal měli vždycky jasno. Aspoň si to mysleli.
Na první schůzce si to řekli bez obalu, skoro s úlevou: děti ne. Žádné kompromisy, žádné „uvidíme“. Smáli se tomu, jak ostatní váhají, jak si lžou. Oni byli jiní. Upřímní. Dospělí.
Bylo jim třicet dva a připadali si chytřejší než svět.
První roky to fungovalo skvěle. Cestování nalehko, víkendy bez plánů, dlouhé snídaně, sex v neděli odpoledne. Když se jich někdo zeptal, kdy budou mít děti, Michal pokrčil rameny a Klára odpovídala s lehkým úsměvem: „Nechceme.“
To slovo chutnalo svobodou.
Jenže pak začali mizet lidé. Ne naráz, ale pomalu. Kamarádi, kteří přestali mít čas. Večeře, které se rušily na poslední chvíli. Telefonáty přerušené dětským pláčem. Klára říkala, že jí to nevadí. Michal říkal, že je to přirozené.
Nelhalo se nahlas. Lhali si potichu.
Byt byl pořád stejný. Čistý, tichý, přesně takový, jaký chtěli. Až jednou Klára zjistila, že ticho není klid. Je to ozvěna.
Začala si všímat věcí, které dřív ignorovala. Dětské hřiště pod okny. Kočárky v tramvaji. To, jak se jí cizí dítě dívá přímo do očí, jako by ji znalo.
„To je jen biologie,“ řekla Michalovi jednou večer, když seděli u vína.
„Co?“
„Ten pocit. Že ti něco chybí.“
Michal se zasmál. „Nám nic nechybí. Máme se líp než oni.“
Řekl oni. Poprvé.
Klára začala hůř spát. Budila se s myšlenkou, že něco prošvihla, ale nevěděla co. Nechtěla dítě. Ne tak, jak o tom mluvily jiné ženy. Neviděla se s bříškem, s plenkami, s pískovištěm. Jen cítila zvláštní tíhu, když si uvědomila, že její život už nemá další kapitolu. Že už se bude jen opakovat.
Michal to cítil jinak. U něj to přišlo jako vztek. Na cizí děti v restauracích. Na kamarády, kteří mluvili jen o školkách. Na Kláru, když se jednou zapomněla a řekla: „Kdybychom tehdy…“
„Nezačínej,“ utnul ji ostře.
„Já jen…“
„My jsme se rozhodli. Společně.“
To slovo mezi nimi viselo jako hrozba.
Jednou v noci, po návratu z oslavy kamarádova čtyřicátého výročí, Klára zvracela v koupelně. Ne z alkoholu. Ze vzteku. Ze sebe. Michal stál ve dveřích a poprvé ji viděl brečet tak, že to nebylo hezké. Nebylo to dojemné. Bylo to surové.
„Myslíš si někdy, jaké by to bylo?“ vyhrkla.
„Ne.“
„Lžeš.“
„Protože nechci!“ zakřičel. „Protože kdybych o tom začal přemýšlet, tak…“
Nedokončil to. Nemusel.
Od té doby se jejich rozhovory změnily. Nebyly hádky, spíš drobné bodnutí. Poznámky o čase. O smyslu. O tom, kdo z nich je vlastně sobečtější. Sex se stal mechanickým, občasným, skoro povinností, jako důkaz, že ještě fungují.
Klára si jednou všimla, že Michal zírá na dítě v parku. Ne s něhou. Se závistí.
„Kdybychom si to rozmysleli dřív…“ začala opatrně.
„Ne,“ řekl rychle. „Teď už ne.“
To „už“ bylo horší než jakýkoli křik.
Nikdy si to nepřiznali nahlas, ale oba věděli, že to rozhodnutí je rozdělilo. Ne proto, že by ho jeden chtěl změnit. Ale proto, že každý z nich litoval jinak. Klára litovala prázdna. Michal litoval ztráty kontroly nad vlastním příběhem.
Byli spolu pořád. A přitom každý sám.
Jednoho dne, při rutinní návštěvě lékaře, se Klára dozvěděla, že by to už stejně nešlo. Seděla pak v kavárně a držela hrnek, který dávno vystydl. Neplakala. Jen cítila zvláštní klid. Jako když se definitivně zavřou dveře.
Michal ji večer objal. „Jsme v pohodě,“ řekl.
Klára přikývla.
Byla to jejich poslední společná lež.
Protože nejhorší není rozhodnout se nemít děti.
Nejhorší je zjistit, že celý život budeš obhajovat něco, co už ani sám nevíš, jestli bylo správně.
