Článek
Byl to obyčejný sobotní nákup. Potřebovali jsme jen pár věcí – chleba, mléko a něco k večeři. Ale jakmile jsme vstoupili do obchodního centra, oko mi okamžitě padlo na výlohu butiku. Na figuríně visel ten nejhezčí svetr, jaký jsem kdy viděla. Byl vínově červený, z jemného úpletu, s drobnými copánky a vysokým rolákem. Takový, co vás obejme hned, jak si ho obléknete.
„Pojď se jen podívat,“ zatáhla jsem ho za ruku. „Tohle je přesně ten typ svetru, co se nosí roky a nikdy neomrzí.“
Manžel se podíval směrem k výloze, pak na mě a s úsměvem, který měl být roztomilý, ale zněl trochu odmítavě, řekl: „Teď ne, máme jiný rozpočet.“
Trochu mě to zamrzelo, ale nechtěla jsem dělat scénu. Přece jen – není to životně důležité. Jenže my ženy víme, že některé kousky oblečení nejsou jen kousky oblečení. Jsou to malé radosti, po kterých toužíme, protože nám připomínají, že si můžeme dopřát něco hezkého jen pro sebe.
Zbytek nákupu proběhl normálně, ale svetr jsem měla pořád v hlavě. V duchu jsem si říkala, že třeba příští měsíc…
O pár dní později jsem šla k švagrové, pomáhala jsem jí s přípravou oslavy pro tchýni. Když jsme v kuchyni chystaly chlebíčky, slyšela jsem, jak se v obýváku smějí. Otočila jsem se a tam stála tchýně. Ale nebylo to jen tak – měla na sobě ten svetr. Ten můj svetr.
Měla ho pečlivě narovnaný, rolák přehnutý přesně na polovinu, rukávy jí končily nad zápěstím, protože byl evidentně trochu větší, než by potřebovala. Přesto se usmívala od ucha k uchu. „Podívej, co mi tvůj muž koupil! Prý jsem potřebovala něco teplého na procházky.“
V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Srdce mi bušilo, ale snažila jsem se udržet úsměv. „Je moc pěkný,“ vypravila jsem ze sebe. Všichni to brali jako milé gesto, jen já jsem cítila, že se mi pod nohama trochu houpe podlaha.
Nebyla to závist v tom pravém slova smyslu. Bylo to spíš zvláštní bodnutí – proč neřekl, že ho chce koupit pro maminku? Proč neřekl, že peníze má, jen ne pro mě?
Ten večer jsem se snažila zachovat klid. Když jsme byli sami doma, zeptala jsem se: „Takže… ten svetr pro maminku jsi koupil hned po našem nákupu?“
Trochu znejistěl. „Jo… víš, chtěl jsem ji překvapit. Má pořád ty staré věci a tohle jí fakt sluší.“
„Jasně,“ odpověděla jsem tiše. „A mně by asi neslušel?“
Chvíli mlčel. „To není o tom. Jen jsem chtěl udělat radost jí. Ty si můžeš koupit svetr kdykoliv.“
A tady to bylo. Ta věta. „Ty si můžeš koupit kdykoliv.“ Jako by moje radosti byly automatické a samozřejmé, zatímco ty jeho dárky pro druhé byly výjimečné a vzácné.
Nechápte mě špatně – mám tchýni ráda. A vím, že je krásné, když muž myslí na svou mámu. Ale ten okamžik mi ukázal něco jiného: jak snadno se může stát, že v partnerství přestaneme vidět ty malé okamžiky, kdy se ten druhý cítí výjimečný.
Kdyby mi tehdy v obchodě řekl: „Víš co, mám plán, ten svetr bych chtěl koupit mamce,“ asi bych se usmála a souhlasila. Ale on to nechal jako malé tajemství, které se provalilo, a tím z něj udělal něco, co zbytečně bolelo.
Pár dní jsem o tom přemýšlela. Pak jsem se rozhodla. Šla jsem zpátky do toho butiku. Svetr tam už nebyl, ale na stojanu jsem našla podobný – tentokrát tmavě zelený, se stejným rolákem. Koupila jsem si ho bez váhání.
Když jsem si ho doma oblékla, cítila jsem, že ten pocit, který jsem hledala, nebyl ani tak o svetru samotném. Byl o tom, že jsem si ho dopřála sama. Že jsem si připomněla, že nemusím čekat, až mi někdo jiný dá povolení cítit se hezky.
Manžel si toho všiml. „To je nový?“ zeptal se.
„Jo,“ odpověděla jsem s úsměvem. „A víš co? Sluší mi úplně stejně jako ten červený.“
Trochu se pousmál. „Máš pravdu. Možná víc.“
A já v tu chvíli věděla, že i když mě tehdy zklamal, možná jsme oba dostali lekci. On o tom, že i já chci někdy být tou, pro kterou se vybírá dárek s tajným úsměvem. A já o tom, že radost si někdy musíme dát samy, bez čekání na svolení.
Od té doby, kdykoli tchýni potkám v jejím vínovém svetru, usměji se. Vypadá v něm opravdu šťastně. A já vím, že mám svůj zelený – ne jako náplast na bolístku, ale jako připomínku, že moje vlastní radost je taky důležitá.
A možná, jen možná, se příště do toho obchodu vydáme spolu – a tentokrát už ten výběr nebude jen pro někoho jiného.
