Článek
Můj důchod se tenčil rychleji než dřív. Nešlo o žádný dramatický zlom ze dne na den, spíš o pomalé, nenápadné ubývání. Každý měsíc jsem měla pocit, že peníze zmizely dřív, než jsem se stihla pořádně nadechnout. Přitom jsem si říkala, že žiju skromně. Nejezdím na dovolené, nekupuji si drahé oblečení, do restaurací chodím jen výjimečně. A přesto jsem ke konci měsíce začínala počítat drobné.
Nejprve jsem to sváděla na ceny. Vždyť všechno zdražuje, potraviny, energie, léky. Říkala jsem si, že to tak má každý. Že nejsem výjimka. Že prostě patřím do doby, kdy se musí víc šetřit. Začala jsem si odpírat maličkosti. Nekoupila jsem si kávu ve městě, koláč v pekárně jsem obešla, i když krásně voněl. V obchodě jsem sahala po nejlevnějších značkách, porovnávala ceny, hlídala slevy.
Přesto to nestačilo.
Jedno odpoledne jsem seděla u kuchyňského stolu s výpisy z účtu a snažila se přijít na to, kam se peníze ztrácí. Nešlo o žádné velké částky, žádný jeden obrovský výdaj. Bylo to spíš jako když z kýble pomalu, ale vytrvale kape voda. Po kapkách. Nenápadně. Až je najednou prázdno.
Do toho zazvonila sousedka. Přišla si půjčit cukr. Sedly jsme si na chvíli ke kávě a začaly si povídat, jak to ženy našeho věku dělají. O zdraví, o dětech, o tom, jak rychle čas letí. A pak mezi řečí pronesla větu, která se mi vryla do hlavy.
„Ty máš ale pořád otevřeno,“ řekla a kývla směrem ke dveřím. „Já bych se bála.“
Nechápala jsem. „Otevřeno?“
„No, dveře. Skoro pokaždé, když jdu kolem, jsou jen přivřené. A balkon taky. Já bych se bála, že mi někdo něco odnese.“
Zasmála jsem se. Řekla jsem, že u nás se nic neztratí, že tady se všichni znají. Že žiji celý život v tomhle domě a nikdy se nic nestalo. Ale ta věta ve mně zůstala. Vrtala mi hlavou ještě večer, když jsem si lehla do postele.
Začala jsem si víc všímat maličkostí. To, že mi rychle mizí jídlo. Že mléko, které jsem koupila včera, je dnes skoro pryč. Že chleba vydrží sotva dva dny. Myslela jsem si, že mám špatnou paměť. Že si nepamatuji, kolik jsem toho snědla. Že asi jím víc, než si uvědomuji.
Pak mi jednou chyběly léky. Ne celé balení, jen pár tablet. Přesně tolik, aby to nebylo hned nápadné. A tehdy se mi v hlavě rozsvítilo malé varovné světýlko.
Začala jsem zamykat. Pečlivě. Balkon, dveře, všechno. A zároveň jsem si zapisovala výdaje. Každý nákup, každou korunu. Po dvou týdnech jsem viděla rozdíl. Peníze přestaly mizet tak rychle. Jídlo vydrželo déle. Lednice nebyla večer prázdná.
Jednoho dne jsem potkala mladíka z vedlejšího vchodu. Zastavil mě na chodbě, byl rozpačitý, nervózní. Řekl, že mi chce něco vrátit. V ruce držel balíček kávy a krabičku čaje. Přiznal se. Byl bez práce, ve špatné situaci, všiml si otevřených dveří. Nechtěl prý ublížit, jen si „občas něco vzal“. Trochu jídla. Něco málo. Myslel si, že si toho nevšimnu.
Stála jsem tam a nevěděla, co říct. Byla jsem naštvaná. Ale taky unavená. A hlavně smutná. Ne kvůli kávě nebo čaji. Kvůli pocitu, že jsem byla tak dlouho slepá. Že jsem svůj problém hledala všude jinde než tam, kde byl doopravdy.
Od té doby mám zamčeno. Pořád. Důchod se sice nezvětšil, ale přestal se ztrácet. Naučila jsem se hlídat nejen peníze, ale i sebe.
A pochopila jsem jednu důležitou věc, někdy největší problém není v tom, kolik máme, ale v tom, co považujeme za samozřejmé.
A někdy stačí jedna obyčejná sousedská poznámka, aby člověk konečně prohlédl.
