Článek
Sousedka z přízemí byla ten typ člověka, kterého berete s rezervou. Paní Lenka, věčně v pleteném svetru, i v létě, s šedivou kočkou v náručí, která se jmenovala Míca. Zastavovala mě na chodbě a vyprávěla věci, které člověk vyslechne, ale dál nad nimi nepřemýšlí.
Jednoho dne mi ale řekla něco, co mi utkvělo.
„Moje kočka vidí věci,“ pronesla vážně, jako by mluvila o počasí. „Stojí u zdi a kouká se… no, ne na zeď. Spíš skrz.“
Usmála jsem se, takovým tím zdvořilým úsměvem. Kočky jsou divné, to ví každý. Honí neviditelné mouchy, civí do prázdna. Neřešila jsem to.
Jenže večer, když jsem ukládala dceru, jsem si všimla, že sedí na posteli a dívá se přesně do rohu pokoje. Nehýbala se. Nemrkala. „Na co koukáš?“ zeptala jsem se. „Na tu paní,“ odpověděla klidně.
Zasmála jsem se. „Jakou paní?“ „Tu vysokou. Stojí tam pořád.“ Ukázala prstem do prázdného rohu.
Řekla jsem si, že má bohatou fantazii. Bylo jí šest. Děti si vymýšlejí. Přesto jsem rozsvítila lampičku a zkontrolovala pokoj. Nic tam nebylo. Když jsem se vrátila k posteli, dcera už ležela a dívala se jinam, jako by se nic nestalo.
Druhý den jsem potkala paní Lenku znovu. Míca jí seděla na rameni a měla naježenou srst.
„Zase tam je,“ zamumlala sousedka. „Stála u výtahu. Míca syčela.“
Zase jsem se usmála, ale tentokrát už to nebylo tak lehké. Něco v jejím hlase mi nebylo příjemné.
Večer dcera odmítla jít spát. Stála ve dveřích pokoje a brečela. „Nechci tam,“ vzlykala. „Ona je blíž.“ „Kdo?“ zeptala jsem se, i když jsem tušila odpověď.
„Ta paní. Už se nedívá jen z rohu.“
Srdce se mi sevřelo. Sedla jsem si k ní na postel a objala ji. „Nikdo tam není,“ opakovala jsem. „Jsi v bezpečí.“ Dcera se ke mně přitiskla, ale pořád se dívala přes moje rameno. Jako by za mnou někdo stál.
Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Tiché šustnutí na chodbě v noci. Zvláštní chlad v rozích místností. A kočka paní Lenky… sedávala před našimi dveřmi a civěla dovnitř, i když byly zavřené.
Jednou v noci mě probudil tichý smích. Myslela jsem, že se mi to zdá. Ale dcera seděla na posteli, oči dokořán. „Maminko,“ zašeptala. „Ona říká, že tu bydlela dřív.“ „Kdo?“ vydechla jsem. „Ta paní. Říká, že se vrací domů.“
Ráno jsem šla za sousedkou. Byla bledá, kruhy pod očima.
„Ona se přibližuje,“ řekla mi dřív, než jsem cokoli stihla říct. „Kočky vidí první. Děti hned po nich.“
„Co je to za paní ?“ zeptala jsem se potichu.
Lenka polkla. „Před lety tu jedna žena zemřela. Sama. Nikdo si jí nevšiml. Týdny. Říká se, že tu pořád je.“
„To jsou pověry,“ namítla jsem, ale hlas se mi třásl. „Tak proč se dívá pořád na vás?“ zeptala se sousedka.
Tehdy jsem si uvědomila něco, co jsem nechtěla vidět. Dcera začala mluvit jinak. Pomaleji. Používala slova, která jsem ji nikdy neučila. Jednou mi řekla: „Někdo musí zůstat, aby ostatní mohli odejít.“
„Kdo ti to řekl?“ vyjekla jsem. „Ta paní,“ odpověděla. „Říká, že já jsem hodná.“
Tu noc jsem nespala. Seděla jsem u dceřiny postele a držela ji za ruku. Kolem třetí hodiny se vzduch v pokoji ochladil. Lampička slabě zablikala.
Dcera se posadila. „Už je tady,“ zašeptala.
A pak jsem to ucítila i já. Neviděla jsem ji. Ale věděla jsem, kde stojí. V rohu. Přesně tam, kam se dřív dívala dcera. Přesně tam, kam se dívala kočka.
Bylo to jako tlak v hlavě. Jako cizí přítomnost, která čeká, až si jí někdo všimne.
„Ne,“ řekla jsem nahlas. „Odejděte.“
Vzduch se pohnul. Lampička zhasla.
Dcera se ke mně přitulila a usnula. Já seděla až do rána.
Od té noci dcera už nic nevidí. Paní Lenka se odstěhovala. Její byt je prázdný. Kočku si vzala s sebou.
Jen občas, když jdu v noci na záchod, mám pocit, že se někdo dívá z rohu chodby. A vím, že kdybych tam pohlédla příliš dlouho, možná bych zase začala vidět to, co děti a kočky vidí přirozeně.
A toho se bojím víc než čehokoli jiného.
