Článek
Manžel se vracel z výletu s kolegyní. Normálně bych asi neřešila. Kolegové, výlety, nic neobvyklého. Jenže tenhle výlet byl trochu jiný. Byla to firemní akce, ale zároveň taková „příležitost k teambuildingu“ kdesi u vody, kde se prý mělo i grilovat a hrát volejbal. On mi to líčil jako něco strašně nudného, co se nedá odmítnout. Já jsem to tak nějak brala. Však se mi taky nechce na všechny firemní akce.
Ale když se vrátil… Vkročil do dveří, a já hned věděla, že něco je jinak. Nebyl to ten unavený, lehce otrávený výraz, se kterým se vrací z porady, co se táhla do pozdních hodin. Ne. Tenhle výraz byl zvláštní. Byla v něm taková směsice únavy, lehké úzkosti a… viny? Ale nejvíc mě uhodilo do očí to opálení. Ne takové to zdravé, letní, ale takové to spíš začervenalé, lehce spálené, které naznačovalo, že dotyčný strávil na slunci víc času, než by bylo zdrávo, a navíc v pozici, která není úplně typická pro volejbalovou bitvu. A pak přišly ty výčitky. Visely ve vzduchu jako dusný letní podvečer.
Následovalo to klasické: „Ahoj, tak co, jak bylo?“ A on: „Ahoj… bylo to… no, docela dobrý.“ To „docela dobrý“ mi znělo jako z cesty do gulagu. A pak ta obligátní věta, která mě měla uklidnit, ale ve skutečnosti zapálila malou kontrolku v mé hlavě: „Byla tam i Simona.“ Simona. Jo, ta Simona. Mladá, usměvavá, prý strašně akční. Měli spolu pracovat na nějakém projektu. Nic, co by mě kdy mělo znepokojovat. Až doteď.
Večer se rozhovor stočil na detaily. „Takže jste hráli volejbal?“ zeptala jsem se, s naprosto nevinným tónem. „No, jo, chvíli,“ odpověděl. „A pak jsme se… no, opalovali.“ Opalovali. Už to je. To opálení. Začalo to do sebe zapadat. Volejbal se proměnil v opalování. A volejbalový dres se proměnil nejspíš v plavky. A s kým se opaloval? No přece se Simonou! Moje fantazie se rozjela na plné obrátky. Viděla jsem je tam. Dva vysmátí kolegové, jak se opalují, s kávou v ruce, možná se i smějí vtipům, kterým bych já nerozuměla. A on mi doma vykládal, jak je to nudná firemní akce, ze které by nejraději utekl. Lehká píchavá bolest v hrudi. Žárlivost? Spíš taková ta pachuť zklamání. Z pocitu, že jsem dostala jen půlku pravdy. Nebo spíš čtvrtku. Snažila jsem se zůstat v klidu. Nechtěla jsem být ta stíhačka, co z každé neškodné interakce udělá drama. Ale ten jeho výraz. Ty výčitky. „Něco ti vadí?“ zeptala jsem se ho nakonec přímo. On ztuhl. „Ne, nic. Jen jsem prostě unavený, bylo to náročný.“ Jasně. Náročný na opálení.
Další den to pokračovalo. Všimla jsem si, že je takový zvláštní. Zamyšlený. A nějak víc vnímavý k mým potřebám, což je vždycky varovný signál. Přinesl mi květiny. To už jsem věděla, že se něco děje. Květiny nejsou jeho styl, pokud to není výročí nebo den matek. „Co se stalo?“ zeptala jsem se ho, když jsem dostala kytku, která vypadala, jako by právě utekla z květinářství. A pak to prasklo. Seděli jsme u večeře a on se najednou nadechl a spustil. Nebyla to žádná divoká zpověď o vášnivé romanci, ale spíš takové to koktavé přiznání něčeho, co mu leží na srdci a co se snaží urovnat. „Víš… já… já jsem se cítil tak nějak divně.“ A pak se ukázalo, že „opalování“ spočívalo v tom, že si Simona sundala tričko, aby se jí opálila záda, a on, jako správný gentleman, s ní tam seděl a snažil se tvářit normálně. A samozřejmě mu taky vykládala o svých vztahových problémech, a on byl ten, kdo poslouchal a radil. Všechno nevinné. Jenže mě se to nezdálo. To opálení a ty výčitky, to nebylo kvůli nevěře. Bylo to kvůli pocitu, že mě zradil tím, že mi neřekl celou pravdu hned. Že si musel hrát na drsňáka, kterého nic nezajímá, zatímco ho možná jen trochu zaskočila situace, se kterou nepočítal. Bylo to kvůli tomu, že se cítil špatně, že mi neřekl, že tam byl takový „otevřený“ moment s kolegyní, i když absolutně neškodný. A že se mu v hlavě honily myšlenky, jestli to bylo správné, nebo jestli to vypadalo blbě. Nakonec jsme se tomu zasmáli. Teda, já jsem se zasmála. Jemu to trvalo trochu déle.
Ta celá situace byla vlastně humorná, když se na ni člověk podíval z odstupu. Dva dospělí lidé, kteří se snaží být profesionální, ale zároveň se ocitnou v situaci, která jim trochu přeroste přes hlavu. A pak ten pocit viny z něčeho, co by se na filmovém plátně odbyl jako „nic se nestalo“. Ale zároveň mi to připomnělo jednu důležitou věc. Jak snadné je vytvořit si v hlavě scénáře. Jak snadné je nechat se ovládnout žárlivostí nebo nejistotou, když nemáme všechny informace. A jak důležitá je otevřená komunikace. Kdyby mi to řekl hned, že se Simona opalovala bez trička a že se jí snažil dělat vrbu, pravděpodobně bych se pousmála a řekla: „Jo, chápu.“ Ale protože si to nechal pro sebe a nechal to narůst do obří koule výčitek a podivného opálení, vytvořil prostor pro moje vlastní divoké domněnky.
Naučila jsem se z toho, že někdy stačí říct pravdu, i když je to třeba něco, co se vám zdálo trapné nebo nepodstatné. Protože ty detaily jsou to, co zabraňuje naší fantazii v tom, aby si vymyslela vlastní, mnohem dramatičtější příběhy. A naučila jsem se taky, že i ta nejmenší lež z opatrnosti může narušit důvěru. Takže teď, když jde manžel na firemní akci, ptám se. Ne proto, abych ho kontrolovala, ale proto, abych měla všechny ty malé, nudné detaily. Abyste se mi nevracel opálený a s výčitkami. A abychom si ušetřili ty hodiny zbytečných spekulací a „co kdyby“. A hlavně, aby už nikdy nepřinesl kytku, která by naznačovala, že má nějaké tajemství. Protože květiny, ty patří k lásce a radosti, ne k výčitkám.
