Článek
Když mi manžel oznámil, že má milenku, svět se mi sesypal. Ale to nejhorší přišlo až potom – jeho vysvětlení. „Je to jen terapeutka na doteky.“ Terapeutka na doteky? Tahle věta mi v hlavě zní pořád dokola a je to tak absurdní, až je to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Člověk by čekal lži, výmluvy, cokoliv, ale tohle? To je něco, co jsem v životě neslyšela.
Nejdřív jsem cítila jen prázdnotu. Jako by mi někdo vypnul všechny emoce. Pak se ale začaly dravě drápat na povrch – šok, zmatek, neuvěřitelná bolest a obrovský vztek. Terapeutka na doteky? Co to sakra je za termín? To se vážně snaží svalit vinu na nějakou pseudovědeckou hovadinu, jen aby nemusel přiznat, že mě podvádí? Tohle je snad horší než přímá lež, protože to uráží mou inteligenci.
Celý náš vztah, celá léta, co jsme spolu strávili, se mi najednou promítla před očima. Všechny ty sliby, plány, společné zážitky. A teď tohle. Jak mohl? Jak mohl takhle bezostyšně pošlapat všechno, co jsme budovali? A ještě k tomu s takovou „výměnou“ – že mu někdo jiný dává „doteky“, které já, jeho manželka, očividně nedávám nebo nedokážu dát.
Je mi jasné, že si to musel nějak racionalizovat. Že si musel vytvořit nějaký příběh, který by mu umožnil dál žít s pocitem, že není ten špatný. Ale tohle? Terapeutka na doteky? To je prostě geniální, až cynické. Znamená to, že všechny ty chvíle intimity, lásky a blízkosti, které jsme spolu sdíleli, byly jen nedostatečné? Že mu něco chybělo a on to musel hledat jinde, a ještě k tomu pod takovou záminkou?
Začala jsem se ptát sama sebe. Jsem já ta, kdo něco zanedbal? Byla jsem dost dobrá? Dávala jsem mu dost lásky, péče, doteků? A pak jsem si uvědomila, že tohle není o mně. Tohle je o něm. O jeho neschopnosti komunikovat, o jeho neochotě řešit problémy, o jeho sobeckosti. Kdyby mu něco chybělo, mohl to říct. Mohli jsme to řešit. Ale on zvolil tuto cestu. Cestu lží a manipulace.
Nejvíc mě ale naštvalo to pohrdání. Pohrdání mnou, naším vztahem, a především pravdou. Tvrdit, že si našel „terapeutku na doteky“, je jako plivnout mi do tváře a říct: „Jsi hloupá, abych ti musel říkat pravdu.“ Je to ponižující a neskutečně bolestivé. Ukazuje to, jak málo si mě váží, když si myslí, že takovému nesmyslu uvěřím.
Teď přemýšlím, co dál. Jak se s tím vyrovnat? Jak se postavit k někomu, kdo vás takhle podvede a ještě se to snaží zamaskovat takovou ubohou výmluvou? Mluvit o tom? Křičet? Plakat? Nic z toho mi ho nevrátí. Ani důvěru, ani respekt. Musím se ale rozhodnout, co je pro mě teď nejdůležitější. Zda se pokusit o záchranu něčeho, co bylo tak brutálně narušeno, nebo sebrat zbytky důstojnosti a jít dál.
Je to neskutečně těžké. Všechny plány do budoucna, všechna ta jistota, se najednou rozplynuly jako pára nad hrncem. Zůstal jen pocit prázdnoty a hořkosti. Ale jedna věc je jistá: už nikdy nebudu věřit někomu, kdo se ohání „terapeutkami na doteky“. Tahle lekce je krutá, ale otevřela mi oči. Někdy se ukáže pravá povaha člověka až v těch nejhorších chvílích. A on mi tu svou právě ukázal. Teď už vím, s kým mám tu čest, a to je asi jediné pozitivum na celé téhle zradě. Budu si muset najít novou cestu, ale tentokrát už s očima doširoka otevřenýma.
