Článek
Znáte ten zvláštní pocit, když listujete starými fotkami a na tváři se vám objeví takový ten melancholický úsměv? Vzpomínky na dětství, na první lásky, na ty bezstarostné dny plné smíchu a her. Pro mě jsou takové vzpomínky navždy spojené s jedním jménem – Markéta. Markéta nebyla jen kamarádka. Byla jako moje sestra, moje spřízněná duše, ta druhá polovina mě samotné. Znaly jsme se od školky. Pamatuji si, jak jsme si poprvé nejistě podaly ruce u pískoviště, dvě malé holky s culíky a věčně odřenými koleny od těch našich divokých her. Od té chvíle jsme byly jako jedno tělo a jedna duše, nerozlučné.
Prošly jsme spolu vším, co život malým holkám a dospívajícím slečnám přináší. První rozbitá kolena, první tajné šeptání o klukovských idolech, první nervozita před zkouškami ve škole, první bolavá zlomená srdce. Sdílely jsme ta nejniternější tajemství, ty nejbláznivější sny, ty největší naděje i ta nejtrpčí zklamání. Věděly jsme o sobě snad úplně všechno. Dokončovaly jsme si věty, smály se naprosto stejným vtipům, plakaly nad dojemnými filmy. Naše přátelství bylo pevnou kotvou v rozbouřeném moři dospívání. Naivně jsem věřila, že to tak bude navždy, že nás nic nerozdělí.
Pak přišla maturita, vysoká škola, první vážné vztahy. Naše cesty se začaly pomalu, nenápadně rozcházet, ale stále jsme si udržovaly tu tenkou, ale pro mě nesmírně důležitou nitku spojení. Telefonáty, občasné návštěvy, dlouhé večery plné společných vzpomínek u sklenky vína. Bylo to jiné, už ne tak intenzivní jako dřív, ale pořád tam to silné pouto bylo. Pořád jsem v hloubi duše věděla, že na druhém konci je někdo, kdo mě zná skrz na skrz, kdo mi rozumí i beze slov, kdo prostě je.
Markéta se zamilovala. Přišel Petr. Charismatický, ambiciózní, z úplně jiného světa, než byl ten náš, ten náš společný. Zpočátku jsem byla upřímně ráda, že je konečně šťastná. Viděla jsem, jak jí září oči, jak se od srdce usmívá, jak je plná nové, neznámé energie. Ale postupně se něco začalo nenápadně měnit. Naše telefonáty se zkracovaly, naše domluvená setkání se rušila na poslední chvíli, často s banální výmluvou. Začala jsem mít ten nepříjemný pocit, že se Markéta ode mě vzdaluje, že ten nový, lesklý svět, který s Petrem objevila, je pro ni mnohem přitažlivější než ten náš starý, ošoupaný, ale pro mě tak drahý, společný. Svatba. Velkolepá událost plná pro mě cizích tváří, okázalých šatů a bublinek šampaňského. Stála jsem tam jako host, jako cizinec na vlastní párty, jako vybledlá fotografie v albu plném nových, zářivých snímků. Snažila jsem se tvářit radostně, tleskala jsem s ostatními a nuceně se usmívala, ale uvnitř mě se rozlévala hořká pachuť ztráty. Bylo to, jako by se přede mnou zavírala kniha plná našich společných příběhů a já už neměla právo nahlédnout na další stránku.
Po svatbě se Markéta proměnila k nepoznání. Její život se začal točit výhradně kolem Petra, jeho práce, jeho okruhu přátel. Na mě už v něm nezbývalo žádné místo. Naše telefonáty ustaly úplně, jako by někdo stiskl neviditelné tlačítko „konec“. Na moje občasné zprávy odpovídala stroze, s velkým zpožděním, často jen jednoslovně. Pokusila jsem se ji párkrát nenápadně navštívit, ale vždycky se vymluvila na něco nesmírně důležitého, co zrovna nemohlo počkat. Začala jsem mít ten bolestivý pocit, že se mě záměrně straní, že jsem se stala nežádoucí součástí její minulosti.
A pak přišel ten den. Den, na který nikdy, nikdy nezapomenu. Potkala jsem Markétu naprosto náhodou v tom obrovském, anonymním obchodním centru. Po tak dlouhé době, po celé věčnosti. Na první zběžný pohled jsem ji skoro nepoznala. Jiné vlasy, jiné oblečení, úplně jiný, cizí výraz v tváři. Ale ty oči… ty oči jsem poznala vždycky, i kdyby se sto let skrývaly za maskou. S úsměvem plným radostného překvapení jsem k ní přistoupila a s tou největší srdečností v hlase jsem řekla: „Ahoj Markétko, to jsem já, …“ Její reakce mě zmrazila až do morku kostí. Její oči byly prázdné, bez sebemenšího záblesku poznání. Chvíli na mě nechápavě koukala, jako bych byla nějaký zjevení z jiné planety, a pak se s lehkým, zdvořilým úsměvem zeptala: „Promiňte, my se vůbec známe?“ V tu chvíli se mi zhroutil celý můj vnitřní svět.
Ta holka, se kterou jsem prožila celé své dětství, která znala každou mou jizvu, každé mé nejhlubší tajemství, zapomněla, jak se jmenuji. Zapomněla na mě. Na nás. Na všechny ty společné roky, na všechno, co jsme spolu prožily. Bylo to, jako by někdo s krutou lehkostí vymazal celou jednu kapitolu mého života a já v ní najednou nefigurovala vůbec, jako bych nikdy neexistovala. V tu osudnou chvíli jsem nebyla schopná slova. Jen jsem tam stála jako opařená, s prázdným pohledem upřeným na ni. Na tu cizí ženu, která kdysi bývala mojí nejlepší přítelkyní, mojí spřízněnou duší. Na tu ženu, pro kterou jsem kdysi znamenala snad celý svět. Otočila se a nonšalantně odešla. S Petrem po boku, ruku v ruce, jako by se vůbec nic nestalo. Jako bych byla jen nějaká neznámá tvář v anonymním davu. A já tam zůstala stát, s hořkou slzou, která mi pomalu stékala po tváři, a s nesnesitelnou prázdnotou v duši.
Bolí to. Bolí to mnohem víc, než si kdokoliv dokáže představit. Ztratit někoho blízkého smrtí je nesmírně bolestné, ale ztratit ho takhle, dobrovolně, kvůli někomu jinému, to je snad ještě horší. Je to jako by vymazala celou jednu důležitou kapitolu svého života a já v ní najednou nehrála žádnou roli, jako bych byla jen nějaký bezvýznamný komparz. Často se vracím k těm starým, vybledlým fotkám. K těm dvěma usměvavým holkám s culíky a věčně odřenými koleny. Ptám se sama sebe, co se vlastně stalo? Kde se stala ta osudná chyba? Proč se naše cesty takhle krutě rozešly? Proč na mě tak snadno zapomněla? Možná se vdala a vstoupila do úplně jiného, pro mě nedostupného světa, do kterého já už prostě nepatřím. Možná ten nový, lesklý život s Petrem je pro ni tak naplňující a dokonalý, že už v něm nezbylo žádné místo pro staré vzpomínky a staré přátele. Možná jsem se pro ni stala jen nějakou prachobyčejnou relikvií z dávné minulosti, na kterou už nechce ani vzpomínat. Ale pro mě Markéta nikdy nebude jen vybledlou vzpomínkou. Navždy zůstane tou malou holkou od pískoviště, tou mou nejlepší kamarádkou z dětství, tou sestrou, kterou jsem nikdy neměla. A i když ona na mě s takovou lehkostí zapomněla, já na ni nikdy nezapomenu. Navždy si budu pamatovat všechny ty naše společné chvíle, všechny ty nakažlivé smíchy a ty upřímné slzy. Navždy si budu pamatovat tu pevnou skálu našeho přátelství, která se mi kdysi zdála naprosto neotřesitelná.
A občas, když v tichosti listuji těmi starými fotkami, si potichu šeptnu její jméno. Markéto. Pamatuješ si ještě? Pamatuješ si na ty dvě malé holky s culíky a věčně odřenými koleny? Pamatuješ si ještě na mě? Ta tichá otázka zůstává viset ve vzduchu bez jakékoliv odpovědi. A já vím, hluboko uvnitř vím, že už se nikdy nedozvím, co se doopravdy stalo. Jen mi zůstane ta trpká pachuť v ústech a ta nesnesitelná prázdnota v srdci. A ta bolestná vzpomínka na kamarádku, která se vdala a s nepochopitelnou lehkostí zapomněla, jak se jmenuji.
