Článek
Nikdy jsem nebyla žena, která by přitahovala pozornost. Po padesátce jsem se smířila s tím, že budu hlavně matka, babička na víkendy a tichý pozorovatel života ostatních. Manžel mi zemřel před osmi lety, dcera Jana se vdala, odstěhovala a já zůstala sama v bytě, který byl plný vzpomínek a ticha. Právě tehdy vstoupil do mého života Petr. Manžel mé dcery.
Zpočátku jsem si ničeho nevšimla. Pomáhal mi s opravami, vozil mě k lékaři, ptal se, jestli něco nepotřebuji. Říkala jsem si, že mám štěstí, ne každá matka má tak pozorného zetě. Jana byla pořád v práci, unavená, podrážděná. On byl klidný, naslouchal. A díval se na mě jinak, než by měl.
Poprvé se mě dotkl náhodou. Podával mi hrnek s čajem a jeho ruka zůstala na té mé o vteřinu déle. Nic víc. Přesto jsem cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Bylo to směšné. Trapné. Říkala jsem si, že si to namlouvám, že jsem osamělá ženská, co si plete vděčnost s něčím, co neexistuje.
Jenže existovalo.
Začal za mnou jezdit častěji. Bez Jany. Vymýšlel si důvody, že jede kolem, že se chce zeptat na recept, že se potřebuje na chvíli vytratit z domu. Seděli jsme v kuchyni, pili kávu a mluvili o věcech, které jsem s nikým nemluvila roky. O samotě. O strachu ze stáří. O tom, jaké to je být v manželství a přesto se cítit sám.
Nikdy mě nepolíbil první. Vždycky jsem to byla já, kdo v sobě bojoval s rozumem a prohrál. Když se to stalo, rozplakala jsem se. Ne štěstím, ale hanbou. On mě objal a řekl, že mě miluje. A já místo toho, abych ho odstrčila, jsem mu to uvěřila.
Žili jsme ve lži několik měsíců. Nebyla to vášeň plná hotelových pokojů a tajných schůzek. Bylo to tiché, bolestné a plné výčitek. Věděla jsem, že ubližuji vlastnímu dítěti, a přesto jsem se nedokázala vzdát jediného člověka, který se mnou mluvil jako s ženou, ne jako s někým, koho je třeba litovat.
Jana si všimla změn. Byla ostřejší, podezřívavá. Jednou se mě zeptala, proč je Petr pořád u mě. Lhala jsem. Přímo do očí. Ten den jsem se nenáviděla víc než kdy dřív.
Pravda vyšla najevo banálně. Jana si zapomněla telefon doma a vrátila se. Viděla ho sedět u mě na gauči, příliš blízko, příliš důvěrně. Nemusela se ptát. Křičela. Na mě víc než na něj. Říkala slova, která žádná matka nechce slyšet. Že jsem jí vzala manžela. Že jsem ji zradila. Že jsem odporná.
Neobhajovala jsem se. Neměla jsem čím.
Petr odešel. Od obou. Jana se se mnou přestala bavit. Zůstala jsem sama, tentokrát doopravdy. Bez iluzí, bez tajemství, bez lásky, která nikdy neměla vzniknout.
Dnes sedím ve stejném bytě, ale už není plný vzpomínek, spíš prázdna. Dcera mi nevolá. Vnoučata neznám. Lidé by řekli, že jsem dostala, co jsem si zasloužila. Možná mají pravdu.
Jen jedno vím jistě. Nikdy jsem nechtěla ublížit. Jen jsem na chvíli chtěla cítit, že ještě žiji. A za tu chvíli jsem zaplatila všechno.
