Článek
Byl to obyčejný sobotní den, kdy maminka zavolala a řekla: „Přijedu k vám a přivezu ti pomocníka. Budeš nadšená!“ Neptala jsem se moc, chtěla jsem mít překvapení. V hlavě jsem měla obrázek moderního spotřebiče, možná nějakého chytrého robota, co utře prach, uvaří kávu a ještě se usměje.
Když zazvonila, za ní stála klec. A v té kleci… papoušek. „Seznam se s Karlem!“ oznámila hrdě. „On ti pomůže, aby ti doma nebylo smutno, a navíc je to chytrý pták, naučí se všechno.“
První dojem? Barevný, hlučný a evidentně naštvaný, že ho někdo právě vytáhl z jeho klidu. Sotva jsme klec postavili v obýváku, Karel začal vydávat zvuky. Ne pípání, ne jemné „píp píp“. Ne. Bylo to hlasité, pronikavé „HEJ! HEJ!“. Děti se tomu smály, kočka se okamžitě schovala pod gauč a já jsem se začala loučit s představou tiché soboty.
Maminka odjela s pocitem, že udělala skvělý skutek. Já jsem zůstala s Karlem, který se mezitím naučil napodobovat zvuk zvonku a každé tři minuty mě k němu volal. Dvakrát jsem se i zvedla, než mi došlo, odkud to jde.
Další ráno jsem šla do kuchyně a slyším za sebou hlas: „Pojď už, no tak, pojď!“ Myslela jsem, že děti vstaly brzy a volají mě. Otočím se – nikdo. Jen Karel sedí na bidýlku, kývá hlavou a očividně se baví.
Pak přišla první opravdová katastrofa. Karel se naučil otevírat dvířka klece. Využil mé nepozornosti, vyrazil ven a rozhodl se „pomáhat“ s vařením. To obnášelo přistání na hrnci s polévkou a následné kolečko po kuchyni s kapkami vývaru stékajícími z peří. Děti nadšeně tleskaly, já hledala papírové utěrky a kočka od té chvíle odmítala vylézt z ložnice.
Další den přišla maminka na návštěvu, aby viděla, jak si „pomocník“ vede. Karel se předvedl – spustil napodobeninu mého hlasu: „Umyj si ruce! Okamžitě!“ Maminka se rozesmála: „Vidíš? Už hlídá děti!“ Já jsem si v duchu řekla, že kdyby hlídal i kuchyň, možná bych se tak nebála.
Ale to nebylo všechno. Karel se naučil pískat melodii z jedné reklamy. Pískal ji pořád. Ráno, v poledne, večer. Jednou jsem se přistihla, že si ji pískám i já – a tehdy jsem pochopila, že se mu podařilo proniknout do mé psychiky.
Když přišla moje kamarádka na kávu, Karel na ni pískl tak sugestivně, že zrudla. „On… on na mě pískl?“ „Ano,“ odpověděla jsem, „a to jsi ještě neslyšela, co umí, když je v ráži.“
Vrchol přišel, když se rozhodl „pomáhat“ při úklidu. Jakmile jsem začala vysávat, rozkřičel se: „POZOR! POZOR! POZOR!“ sousedi si mysleli, že u nás hoří. A když jsem věšela prádlo, Karel seděl na zácloně (kterou předtím roztrhl) a komentoval to: „No to je teda práce…“
Po týdnu jsem byla unavená. Děti ho milovaly, kočka byla na pokraji nervového zhroucení a já přemýšlela, jestli se dá papoušek naučit držet pusu. Mamince jsem volala: „Mami, víš, že Karel mi otevřel okno?“ A ona na to klidně: „To je chytrý kluk, viď?“
Nakonec jsem pochopila, že Karel nebude pomocníkem v domácnosti v tom klasickém smyslu. Je to spíš takový neoficiální rodinný komentátor. Sedí si na svém bidýlku, občas mi vynadá, občas se směje, občas zavolá na pošťáka, i když žádný nejde.
A tak jsem se smířila, že moje maminka mi nedovezla stroj, který uklidí, ale tvora, který dělá z každého dne sitcom. Byt je sice hlučnější, občas špinavější a naše kočka teď spí s výrazem, že přežila apokalypsu, ale děti se smějí, maminka je spokojená… a Karel? Ten má pocit, že je králem domácnosti.
A možná má pravdu.
