Článek
Bylo to jedno z těch slunných sobotních odpolední, kdy se člověk snaží dohnat všechny resty z pracovního týdne a zároveň si užít trochu klidu a pohody. Já jsem se zrovna pustila do kopání záhonu, což je mimochodem činnost, při které mi vždycky dojde, jak moc opomíjím pohyb, a jak moc mám ráda pivo po práci. Můj pes, Barnabáš, směs všeho, co se v útulku našlo, a obdařený inteligencí, která by se dala měřit na vteřiny klidu, se rozhodl, že si odpoledne okoření po svém. A já mu v tom samozřejmě, ač neúmyslně, pomohla.
Barnabáš je pes, který se v životě řídí heslem „co je cizí, to je moje, a co je moje, to je taky moje, jen to líp chutná“. A taky „čím víc smradu, tím víc kamarádů“. To ho dovedlo k občasným výletům za plot, za pachem, za dobrodružstvím. Obvykle to skončí u popelnic o pár ulic dál, kde s gustem prozkoumává obsah, nebo u nějaké hodné babičky, která mu podstrčí rohlík. Ale tentokrát se vydal na opravdu prestižní misi – k sousedům.
Sousedé. Kapitola sama pro sebe. Paní Nováková, s pečlivě naondulovanými vlasy, a ještě pečlivěji udržovanou zahradou, a pan Novák, věčně v montérkách, s výrazem člověka, který právě objevil, že mu došly šroubky, a je z toho na pokraji nervového zhroucení. Jejich zahrada je zhmotněním snu každého milovníka katalogových domů a zahrad. Všechno dokonale zastřižené, geometricky přesné, ani lístek navíc. Já mám spíš takovou tu „přírodní“ zahradu, kde se plevel bojuje s kytkami o přežití a vítěz není nikdy jasný. Barnabáš si samozřejmě vybral právě tu jejich dokonalost pro svůj spontánní „performance art“.
Zrovna jsem se potila u záhonu, když jsem zaslechla štěkot. Ne ten veselý, hravý štěkot, ale ten druh štěkotu, který značí paniku, zlost a potenciálně i ohrožení lidského života. Barnabášův štěkot. Vzhlédla jsem a mé srdce, které už tak trpělo pod námahou kopáním, se zastavilo úplně. Barnabáš, celý nadšený, hopsal po dokonale zeleném anglickém trávníku sousedů. A co víc, v hubě svíral něco, co nápadně připomínalo toho trpaslíka, co stál hned vedle bazénku s lekníny. Ten, co měl na sobě malý rybářský klobouk a v ruce prut. Kterého paní Nováková tak pyšně ukazovala každé návštěvě. „Barnabáši! Okamžitě pojď sem!“ zařvala jsem, ale znělo to spíš jako zoufalé kvílení raněné žirafy. Barnabáš se na mě podíval s výrazem, který říkal „Proč tolik křiku, vždyť si jen hraju!“. A pak, jako na povel, s trpaslíkem v hubě, začal sprintovat po záhonech s růžemi.
Růže! Paní Nováková se jimi pyšnila víc než svými vnoučaty! V tu chvíli se rozletěly dveře sousedova domku a ven vyrazila paní Nováková. Její výraz byl k nezaplacení. V očích se jí zračila kombinace zděšení, vzteku a absolutní nevěřícnosti. Vlasy se jí snad ani nehnuly, ale rty se jí stáhly do tenké linky. Za ní vykoukl pan Novák, v ruce sekyrku. Tím, že právě asi štípal dřevo, byl o něco méně elegantní než jeho žena, ale o to víc odhodlaný. A to odhodlání se mi vůbec nelíbilo. „Můj trpaslík!“ vykřikla paní Nováková, jako by Barnabáš právě unesl jejich prvorozeného syna. „Ten drahocenný, z pravého porcelánu!“ Barnabáš, slyšící ten rozruch, se zastavil. Trpaslíka opatrně položil na zem (jako že ho jen odložil, ne že by ho chtěl zničit, že ne), a pak, jako by mu právě došlo, co se stalo, začal hrabat díru přímo pod tím největším keřem růží.
Ano, slyšíte správně. Hrabal. A hlínu, plnou rozdrbaných lístků a okvětních plátků, hrabal přímo na boty paní Novákové. „Ne! Moje růže!“ ječela paní Nováková a panicky uskočila. Pan Novák se sekyrkou v ruce udělal krok vpřed, vypadal jako lovec mamutů, který právě spatřil svou kořist. Začala jsem se modlit, aby nezačal házet sekyrkou po mém psovi. „Omlouvám se, omlouvám se moc! Hned si ho vezmu!“ koktala jsem a snažila se přelézt plot, což s rýčem v jedné ruce a zahradnickými rukavicemi na druhé nebylo zrovna elegantní. Vypadala jsem asi jako chobotnice v záchvatu paniky. Barnabáš, jako by chtěl celou situaci ještě víc okořenit, se otočil, popadl trpaslíka znovu do huby, vítězně se rozběhl k bazénku s lekníny. Skočil do něj. S trpaslíkem v hubě. A začal se cákat. Voda létala všude, lekníny se potápěly a Barnabáš vypadal, jako by právě vyhrál zlatou medaili na psí olympiádě v synchronizovaném plavání s trpaslíky. Paní Nováková vydala zvuk, který připomínal sirénu z rychlé záchranné služby. Pan Novák upustil sekyrku a chytil se za hlavu. Já jsem se zase snažila zadržet smích, který se mi dral z hrdla. Bylo to tak absurdní, tak neuvěřitelné, že to prostě muselo být vtipné. Ale zároveň jsem cítila, jak se mi horko zvedá do tváří a jak se mi po zádech kutálí pot.
Budu se muset asi odstěhovat na Saharu, nebo si postavit dům na samotě u lesa. Nakonec se mi podařilo přesvědčit Barnabáše, aby vylezl z bazénku, a odnést ho domů. Celý mokrý, šťastný a s trpaslíkem v hubě. Paní Nováková stála u bazénku, se slzami v očích, a pan Novák se snažil zachránit lekníny, které vypadaly jako po menším zemětřesení. Druhý den ráno jsem sebrala veškerou odvahu, upekla jablečný koláč (který se mi, mimochodem, vůbec nepovedl, protože jsem byla ještě v šoku) a šla se sousedům omluvit. Barnabáš, pro jistotu, zůstal doma na vodítku. Paní Nováková na mě koukala s výrazem, který říkal „co s ní, vždyť je to blázen“, ale koláč si vzala. Pan Novák se zmohl jen na tiché povzdechnutí.
Od té doby mám pocit, že se na mě sousedé dívají trochu jinak. Paní Nováková si občas přikryje zahradního trpaslíka, když Barnabáš prochází kolem, a pan Novák občas zkontroluje plot. Ale zároveň, když se s nimi potkám na ulici, mám pocit, že v jejich očích zahlédnu záblesk pobavení. Možná, jen možná, i oni v tom viděli něco vtipného. I když v tu chvíli to pro ně byl konec světa.
A Barnabáš? Ten si dál žije svůj psí život plný dobrodružství. Jen teď, když jde kolem sousedova plotu, vždycky se na chvilku zastaví, zavrtí ocasem a vydá takové to tiché, spokojené zavrčení. Jako by si říkal: „Příště to bude ještě lepší, kámo.“ A já vím, že bude. Protože s Barnabášem se nikdy nenudím. A moji sousedé, jak se zdá, taky ne. A možná, jen možná, je to pro ně i trochu legrace. Jen to ještě nepřiznali. A já se mezitím začínám poohlížet po nějakém kurzu zen-buddhismu, abych byla připravená na další Barnabášovy kousky. Protože vím, že přijdou. A s nimi i další historky, které mě rozesmějí i rozčílí zároveň. A to je na životě se psem, občas, to nejlepší.
