Článek
Začalo to nevinně. Jako mnoho příběhů o katastrofách v kuchyni. Seděla jsem jednoho pošmourného odpoledne a prohlížela Instagram. Víte, ten internetový fenomén, kde se všichni tváří, že mají dokonalý život, dokonalé děti, dokonalé mazlíčky a hlavně – dokonalý kvásek. A tam to bylo. Fotka dokonalého, zlatavého, křupavého chleba s těmi správnými bublinkami uvnitř. Vypadal tak lákavě, tak… dosažitelně. V tu chvíli jsem si pomyslela: „To zvládnu taky! Vždyť je to jen mouka, voda, sůl a droždí, ne? Co by se na tom dalo zkazit?“
Ach, sladká naivito! Kdybych tehdy tušila, co mě čeká, možná bych si raději objednala pizzu a pustila si nějaký horor. Protože tenhle pekařský pokus se brzy změnil v horor docela reálný. První, a nejdůležitější krok, samozřejmě, byl sehnat recept. Mám tendenci k… řekněme to diplomaticky… k hyperaktivnímu přístupu k novým projektům. To znamená, že jsem otevřela asi padesát stránek v prohlížeči, každá s „tím nejlepším, zaručeně nejjednodušším a nejchutnějším receptem na domácí chleba“. Skončila jsem s takovým gulášem informací, že bych z toho upekla spíš encyklopedii než chleba. Nakonec jsem se rozhodla pro jakýsi hybridní recept, který se mi zdál „dostatečně autentický“, a zároveň „dostatečně rychlý“. Víte, jak to chodí. Chceme výsledek, ale nejlépe hned. Už tehdy jsem si měla uvědomit, že nekombinovat padesát receptů je základ. Držet se jednoho, osvědčeného. A raději začít s něčím opravdu jednoduchým.
Nákup ingrediencí byl další epizodou z kategorie „Jak se vyhnout trapnosti v obchodě“. Pamatuji si, jak jsem stála před regálem s moukou a snažila se tvářit, že přesně vím, co dělám. Hladká? Polohrubá? Hrubá? Chlebová? Pšeničná? Žitná? Nakonec jsem popadla jakýsi „speciál na pečení chleba“, který vypadal důvěryhodně. A sůl? Mořská? Kuchyňská? Himalájská růžová? Vzala jsem tu nejlevnější, protože jsem si říkala, že sůl je sůl. Není. Aspoň ne, když ji nasypete do těsta v objemu, který by stačil na nasolení celého Baltu. Už tehdy jsem měla vědět, že každá ingredience má svůj účel. Mouka, droždí, voda, sůl… všechno hraje roli. A ta sůl, no, té méně je někdy více.
Když jsem se vrátila domů, plná elánu a s nákupní taškou plnou pekařských nadějí, nastal čas na akci. Založila jsem si v kuchyni malou pekařskou dílničku. Mouka všude. Droždí, které jsem koupila v kostce, se záhadně rozhodlo rozpustit už v sáčku. Voda, která měla mít „pokojovou teplotu“, měla asi teplotu polární pustiny. Ale nevzdávala jsem to. Přece jen, co by se na tom dalo zkazit? Číst pokyny pořádně, to je to. Když recept říká „lžíce“, myslí „lžíce“, ne „hrstka“. A když říká „pokojová teplota“, nemyslí „teplota v mrazáku“. Mísení těsta. Ach, ta radost z hnětení! Aspoň na pět minut. Pak se z toho stala spíš bitva na život a na smrt s lepivou, neovladatelnou hmotou, která se držela na všem, jen ne na mých rukou. Měla jsem mouku ve vlasech, na čele, na bradě. Pes se snažil ujídat spadlé kousky z podlahy. Manžel, který si tehdy ještě myslel, že peču něco jedlého, se raději zavřel v obýváku s vysvětlením, že „potřebuje klid na práci“. Chápu ho. Recept říkal: „Hněteme 10-15 minut, dokud těsto nebude hladké a pružné.“ Moje těsto bylo po 15 minutách spíš jako mokrá, lepkavá plastelína. A rozhodně ne pružné. Spíš takové… vzdorovité. Ale co už, říkala jsem si. Možná se to zlepší. Přikryla jsem ho utěrkou a nechala kynout na teplém místě. Tedy, na parapetu nad topením. To je teplé místo, ne?
První kynutí. Byla jsem plná očekávání. Představovala jsem si, jak se těsto krásně zdvojnásobí, jako v těch videích na YouTube. Vrátila jsem se asi po hodině, a tam to bylo. Těsto. Jenže ne zdvojnásobené. Spíš takové… unavené. Malinko se zvedlo, ale vypadalo to, jako by si řeklo: „Tak jo, zkusíme to, ale moc šancí tomu nedávám.“ Trochu jsem ho zklamaně opatrně „přehnula“ a nechala kynout podruhé. Druhé kynutí. Tentokrát už jsem byla skeptičtější. Ale pořád jsem doufala. Možná to potřebuje jen víc času. No, ani po další hodině to nebyla žádná sláva. Těsto vypadalo spíš jako plochá, nemocná placka. Ale moje pekařská hrdost mi nedovolila to vzdát. „Přece to nevyhodím, když už jsem si s tím dala takovou práci!“ A to je, přátelé, další ponaučení: kynutí trvá. Pečení trvá. Chleba prostě potřebuje svůj čas. Neurychlíte to tím, že budete těsto hnětat jako o život, nebo že ho necháte kynout u radiátoru na maximální výkon.
Pekla jsem. A tady začíná ta pravá legrace. Trouba se nahřála na doporučenou teplotu. Opatrně jsem přemístila tu moučnou placku na plech. A pak jsem jen čekala. A čekala. A čekala. Doba pečení měla být asi 40 minut. Po deseti minutách se kuchyní začala linout podivná vůně. Ne vůně čerstvého chleba. Spíš taková… spálená. A betonová. Po dvaceti minutách už jsem si byla jistá, že něco je špatně. Vykoukla jsem do trouby a tam to bylo. Tvarohově bílá placka, která se ani trochu nezvedla, se začala měnit v hnědou, a čím dál tím hnědší, hmotu. Vypadala, jako by si někdo vzal kus hlíny a pokusil se z ní uplácat cihlu. A přesně tak to i vonělo. Cihlově. Vytáhla jsem to z trouby. Bylo to horké. Těžké. A tvrdé. Ne tvrdé jako křupavá kůrka chleba. Tvrdé jako… kámen. A když jsem do toho klepla ozval se dutý zvuk. Zvuk, který se ozývá, když klepete na cihlu.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Byla to sousedka. Paní Nováková. Milá, ale nesmírně zvědavá. Stála ve dveřích a tvářila se… zmateně. „Dobrý den, sousedko, my jsme cítili nějaký divný zápach. Všechno v pořádku? Něco se vám vaří ?“ A pak si všimla. Cihlově hnědé, betonově tvrdé, spálené hrůzy, která ležela na lince. A pak se podívala na mě. A pak zpátky na „chleba“. A pak zase na mě. Její obličej se pomalu roztahoval do úsměvu. „Sousedko,“ řekla s mírně zlomyslným leskem v očích, „vy pečete cihly?“ A tak se to stalo. Zápach, který se linul z naší kuchyně, byl pro mé sousedy jasným signálem. Místo voňavého kvasového chleba jsem jim nabídla důkaz o svých stavařských ambicích. Pravda je, že jsem si z toho nakonec udělala legraci. Ten „chleba“ jsem dala na stůl. Pokusila jsem se ho rozkrojit. Nůž se ohnul. Pokusila jsem se do něj kousnout. Málem jsem si vylomila zub. Nakonec jsem ho opatrně odnesla ven a položila ho na trávník. Tam ležel několik dní, dokud ho nepřenesl vítr někam pryč. Doufám, že si ho nikdo nespletl s kamenem a nehodil ho po někom.
Už vím, že první pokusy málokdy vyjdou dokonale. A je to v pořádku. Důležité je se nevzdat a poučit se z chyb. Nebo se z nich aspoň zasmát. Od té doby jsem se pečení chleba už několikrát pokusila. A musím říct, že s lepšími výsledky. Už jsem dokonce upekla chleba, který se dal jíst. A dokonce chutnal! Ale pořád se na něj dívám s jistou úctou a obavou, že se mi z něj zase stane cihla. A co moji sousedi? Paní Nováková se vždycky usměje, když mě vidí s nákupní taškou plnou mouky. A občas se zeptá: „Už jste upekla nějakou novou cihlu, sousedko?“ A já jí vždycky s úsměvem odpovím: „Ne, paní Nováková, jen trénuji na novou garáž.“
Takže, moji milí, pokud se chystáte péct svůj první domácí chleba, držím vám palce. A pamatujte si: pokud se vám to nepovede, aspoň máte zaručenou historku, kterou budete vyprávět ještě dlouho. A možná, jen možná, budete mít i novou cihlu, kterou můžete darovat svému milovanému sousedovi. Kdo ví, třeba si z toho udělá opěrku na dveře. Nebo… cokoli, co se dá dělat s cihlou. A pokud máte vlastní pekařské katastrofy, budu ráda, když se o ně podělíte. Člověk se aspoň nebude cítit tak sám. Vždyť, kdo z nás nikdy nepekly cihly, že? Dobrou chuť, nebo spíše, dobrou zábavu! A nezapomeňte, že i z cihel se dá postavit něco krásného. Třeba… hezká vzpomínka na první pokus o domácí chleba.
