Článek
Když jsem prodávala tu kabelku, nečekala jsem, že se mi ozve s reklamací. Už vůbec ne takovou, která by stála za vyprávění. Ale stalo se. A možná právě proto, že dnešní doba je na podobné historky víc než bohatá, rozhodla jsem se o tenhle malý bazarový příběh podělit.
Začalo to úplně nevinně. Rozhodla jsem se protřídit šatník a zbavit se věcí, které nenosím. Mezi nimi byla i znáčková kabelka – krásná, černá, pevná, kupovaná kdysi dávno v záchvatu „to musím mít, i když to není úplně moje barva“. Nakonec jsem ji vytáhla asi třikrát, a pak jen visela na věšáku jako němý výkřik nevyužité elegance.
Vystavila jsem ji na internetový bazar. Nafotila, popsala, napsala férovou cenu a během pár dní mi přišla zpráva od zájemkyně. Mladá paní, nadšená, že kabelku „už dlouho sháněla“. Dohodly jsme se, že si ji nechá poslat přes zásilkovnu. Všechno proběhlo hladce – zabalila jsem ji, přibalila i malý dárkový pytlíček od parfému, který jsem kdysi dostala s nákupem, a poslala. Hotovo.
Nebo jsem si to aspoň myslela.
Zhruba tři dny po doručení mi přišla zpráva, která mě na pár vteřin úplně vypla. Doslova:
„Dobrý den, kabelka dorazila, díky. Ale našla jsem v ní něco zvláštního. Můžeme si o tom promluvit?“
V hlavě mi naskočily ty nejhorší scénáře. Starý účtenky? Nějaká zapomenutá rtěnka? Rozbitý zip? Vůbec jsem si nebyla jistá, co může být tak „zvláštní“, aby to stálo za samostatnou zprávu.
„Co jste prosím našla?“ odpověděla jsem opatrně.
Odpověď přišla téměř okamžitě:
„Byly tam peníze. Tři stovky. V malý kapse. Nechala jste je tam asi omylem. Ale protože je kabelka tak kvalitní a očividně jste si jí cenila, ráda bych vám ji doplatila – třeba o dalších 500 korun?“
Seděla jsem na gauči, telefon v ruce, a snažila se pochopit, co se právě děje.
Ta žena mi vlastně nenapsala, že mi chce peníze vrátit. Ne, napsala mi, že ona našla moje peníze – a že si za tenhle „bonus“ myslí, že si zasloužím ještě víc peněz od ní. Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to ironie. Nebo sociální experiment. Ale ne, byla naprosto vážná.
Abych to uvedla na pravou míru – ano, je dost dobře možné, že jsem tam ty tři stovky zapomněla. Občas si odkládám bankovky do vnitřních kapes, abych je nemusela hledat v peněžence. Ale nebyla to záměrná skrýš, natož nějaký test poctivosti. Prostě zapomenutá drobnost. Překvapilo mě to, ale rozhodně ne natolik, abych čekala pokračování v duchu „tak co, dáte mi víc?“
Zavolala jsem kamarádce, protože některé věci člověk prostě nemůže zpracovat sám. Řekla jsem jí, co se stalo, a ona vyprskla smíchy. „To je nová forma podnikání. Najdeš v kabelce tři stovky a pošleš fakturu za morální nálezné.“
Byla to vtipná představa, ale zároveň ve mně hlodala otázka: co když si ta žena fakt myslí, že udělala něco záslužného? Že mi vlastně ulehčuje rozhodování a že mi „zvyšuje cenu“ jako nějaký bonus za špatný popis? A nebo to celé bylo jen šikovně zamaskované vydírání v rukavičkách?
Nakonec jsem jí odpověděla:
„Děkuju, že jste mi dala vědět. Ty tři stovky berte jako pozornost – byla to moje chyba, že jsem je tam nechala. Ale s doplatkem si prosím nedělejte starosti, cena byla taková, jakou jsem nabídla. Užijte si kabelku, ať vám dobře slouží.“
Odpověď přišla až večer:
„Děkuji. Jste fér. Dneska je to vzácné.“
Možná měla pravdu. Možná jsem mohla udělat celou věc jednodušší. Napsat „nech si je“ a konec. Ale vlastně jsem chtěla dát najevo, že ne všechno musí být o přepočítávání hodnoty a zisku. Prodávala jsem kabelku, ne emoce, ne vztahy, ne vzkazy v kapsách. A rozhodně jsem nečekala, že mě prodaná taška donutí přemýšlet o poctivosti, ceně a lidské vynalézavosti.
Na jednu stranu jsem se smála. Na druhou jsem byla trochu v šoku. A do třetice – jsem si jistá, že příště prohlédnu každou kabelku dřív, než ji pošlu dál.
Ale stejně si říkám – co všechno by lidi našli, kdyby v těch kapsách hledali něco víc než jen zapomenuté bankovky?
