Článek
Tak si to představte. Sedím doma, zrovna jsem se dostal do takové té fáze, kdy už mi přijde, že všichni kolem mě buď mají partnera, nebo se aspoň na něčem kloudném pracuje. A já? Já jsem pořád ten starý dobrý já, co večery tráví s Netflixem a občas si popovídá s kočkou, která mě sice miluje, ale konverzace s ní jsou poněkud jednostranné.
A pak mi kamarádka, která se nedávno zasnoubila s někým, koho poznala „na netu“, říká: „Ty vole, zkus to taky! Je to jiný svět, ale funguje to!“ No, a já, protože jsem v podstatě dobrodruh (i když spíš ten, co se bojí tmy), jsem se rozhodl, že to zkusím. Online seznamka. Slovo, které mi do té doby znělo jako něco z nějakého scifi filmu pro dospělé. Ale co už, horší už to být nemůže, ne? Omyl. Může. A hodně.
Tak jsem si založil profil. Nafotil jsem pět (podotýkám PĚT!) fotek, které mi přišly jako ty nejlepší – jedna taková rádoby zamyšlená v kavárně, jedna s kočkou (protože kočky jsou atraktivní, že?), jedna z výletu na hory (abych vypadal aktivně, i když na ty hory se dostanu tak jednou za rok a funím tam jako parní lokomotiva), jedna s kamarády (abych vypadal společensky) a jedna, kde se směji (protože úsměvy prodávají, že?). A pak jsem napsal ten popisek. Desítky minut přemýšlení, mazání, přepisování. Nakonec jsem zplodil cosi, co znělo jako „normální chlap, co má rád filmy, pizzu a dobrou společnost“, což je v podstatě popis asi 90 % populace, ale co už. Hlavně že tam nebylo nic trapného. Aspoň jsem si to myslel. Dal jsem „publikovat“ a čekal. A čekal.
A čekal. A pak najednou – BUM! První lajk. Druhý. Třetí. A pak i první zpráva. Od holky jménem Veronika. „Ahoj, máš super fotku s kočkou!“ A já na to: „Ahoj, to je Mikeš, děkuju!“ A už se to rozjelo. Desítky zpráv denně, vtipkování, povídání o všem možném. Zjistili jsme, že oba milujeme stejné seriály, že se rádi touláme po Brně a že nás baví vařit. Po týdnu jsme se domluvili na rande. Byl jsem nervózní jako školák před písemkou z matiky. Vybral jsem si takovou tu stylovou kavárnu, kde dělají to nejlepší cappuccino ve městě, a přišel jsem tam asi o půl hodiny dřív, abych si dal ještě jedno to kafe na uklidnění. A pak přišla Veronika. A byla… jiná, než jsem čekal. Ne špatná, jen jiná. Na fotkách vypadala taková… křehčí. V reálu byla spíš taková rázná, sebevědomá holka, co se smála nahlas a uměla skvěle vyprávět vtipy. A to bylo super! Ale pak se stalo to první faux pas. Řekl jsem jí, že má krásný úsměv, a ona na to, že to má po mamince, která je zubařka. A já, v návalu nervozity, jsem si uvědomil, že mám mezi zuby kousek kapusty z oběda. Zkoušel jsem to nenápadně vyndat jazykem, ale jen jsem to rozmazal. Veronika se snažila zadržet smích a já se propadal hanbou. Ale statečně jsem se zeptal: „Takže, tvoje máma by mi asi doporučila zubaře, co?“ A už jsme se smáli oba. Nakonec to bylo super rande. Hodně jsme se nasmáli, pokecali a domluvili jsme se na další. Takže první rande za sebou a jen jeden menší trapas, to není tak špatné, ne?
Jenže pak přišlo rande číslo dvě. S Jirkou. Ano, s Jirkou. Ne, nebyla to seznamka jen pro heterosexuály, ale já si toho nevšiml, protože jsem se prostě jen proklikával lajky a zprávami. A Jirka byl sympaťák. Zase jsme si psali asi týden, zjistili jsme, že máme oba rádi pivo a že jsme fanoušci stejného hokejového týmu. A tak jsem se domluvil s „ním“ na pivo. Jenže když jsem přišel do té hospody a Jirka se na mě usmál, došlo mi to. Že „on“ je skutečně „on“. A Jirka si zjevně myslel to samé o mně. Ticho. Trapné ticho. Pak jsme se oba začali smát. „Takže, předpokládám, že jsme si špatně vyložili… něco?“ zeptal se Jirka s úsměvem. A já: „No, řekněme, že jsem si myslel, že jsi… jiný.“ A tak jsme si dali pivo. Dvě. A pak jsme si popovídali o tom, jak je online seznamování chaotické a jak se dají věci špatně pochopit. A víte co? Jirka je teď jeden z mých nejlepších kamarádů. Chodíme spolu na hokej, na pivo a občas si postěžujeme na to, jak je těžké najít partnera. Takže druhý pokus – sice žádná láska, ale skvělé přátelství. A to už je co říct. A k tomu další trapas do sbírky.
A pak rande číslo tři. Tentokrát s Klárou. Klára byla umělkyně, malířka, taková éterická bytost. Zase dlouhé povídání online, spousta komplimentů na mé „citlivé vnímání světa“ (což mě docela pobavilo, protože mé citlivé vnímání světa se většinou projevuje tím, že pláču u smutných filmů a rozčiluje mě, když mi dojde mléko). Domluvili jsme se na procházku po botanické zahradě, protože Klára miluje přírodu a já jsem chtěl vypadat taky jako velký milovník přírody. A všechno šlo skvěle. Povídali jsme si o umění, o smyslu života, o tom, jak je důležité najít se. Byla to taková ta intelektuální konverzace, u které se cítíte strašně chytře. A pak jsme si sedli na lavičku. A Klára mi najednou řekla: „Víš, ty máš takovou zvláštní auru. Cítím z tebe, že jsi spřízněná duše.“ A já, místo abych řekl něco chytrého a éterického, jsem se zakuckal. A pak mi z nosu vystřelil kus té kaše z oběda, co jsem si dal předtím. Přímo na její novou (a zjevně velmi drahou) šálu. Ticho. Klára na mě koukala s takovým tím „co to do prkýnka je?“ výrazem. A já jsem se tam snažil omluvit a otřít to, ale jen jsem to rozpatlal. Trappas číslo tři, čtyři a pět v jednom. Rande číslo tři se rychle změnilo v rande číslo poslední. Rozloučili jsme se poněkud rozpačitě a já jsem věděl, že už se nikdy neuvidíme. Ale aspoň jsem měl další historku do sbírky.
Takže to je bilance mého prvního pokusu o online seznamku. Tři rande, pět trapasů a jeden nový kamarád. A víte co? I přes ty všechny trapasy to vlastně nebylo tak špatné. Naučil jsem se, že ne každé rande musí vést k lásce na celý život, ale že může vést k přátelství. Naučil jsem se, že je fajn být autentičtější a že občas prostě musíte počítat s tím, že se stane něco nepředvídatelného. A hlavně, naučil jsem se, že kočky a kapusta na zubech jsou prostě realita. A že s humorem se dá zvládnout skoro všechno. Takže, jestli si říkáte, jestli to zkusit, tak jo. Zkuste to. Jen se připravte na to, že to nebude vždycky dokonalé. Že se možná ztrapníte. Ale že se taky možná zasmějete. A že možná potkáte někoho super. Třeba i jen kamaráda. A to je přece taky fajn, ne?
Život je o zkušenostech. A tohle byla jedna zatraceně zajímavá zkušenost. Teď jen musím zjistit, jak se zbavit těch fotek s kočkou, které se na profilu zjevně tak líbí, a začít raději s něčím jiným. Třeba fotka, kde nejsem zrovna upravený. To by mohlo pomoct. Nebo ne. Kdo ví. Online seznamování je prostě divočina. Ale docela zábavná divočina.
