Článek
Když se nastěhoval do bytu naproti mně, skoro jsem si ho nevšimla. Tichý muž kolem padesátky, vždy upravený, vždy přesný. Ráno odcházel ve stejný čas, večer se vracel nenápadně, bez návštěv, bez hluku. Žádné hádky, žádná hudba, žádné balíky přede dveřmi. Ideální soused. Až podezřele ideální.
V domě se o něm moc nemluvilo. Vlastně skoro vůbec. Jen pár neurčitých poznámek: „On je takový… zvláštní.“ Nebo: „Radši se ho na nic neptej.“ Brala jsem to jako drby. Lidé si vždycky něco domýšlí o těch, kdo vyčnívají tím, že jsou neviditelní.
První divný pocit přišel jednoho večera na chodbě. Vyšli jsme z bytů skoro zároveň. Pozdravila jsem ho. Odpověděl, ale jeho pohled mi sklouzl po obličeji pomaleji, než bylo příjemné. Ne oplzle. Zkoumavě. Jako by si mě ukládal do paměti.
Pak přišel zápach.
Nejdřív slabý, neurčitý. Něco mezi zatuchlinou a chemií. Myslela jsem si, že je to starý odpad, sklep, vlhkost. Ale zápach se vracel. Vždycky večer. A vždycky z jeho strany chodby.
Jednou odjel na několik dní. Správce domu obcházel byty kvůli havárii vody. Zaklepal i na jeho dveře. Nikdo neotevřel. Nakonec vytáhl univerzální klíč. A udělal chybu, kterou bych už dnes nikdy neudělala já.
„Můžete jít se mnou?“ zeptal se mě. „Aspoň budu mít svědka.“
V bytě bylo chladno. Ne přirozeně. Uměle. Zatáhl žaluzie, i když venku bylo světlo. Nábytek byl minimální. Čistý. Přesně srovnaný. Žádné osobní věci. Žádné fotografie. Žádné knihy.
A pak jsme uviděli dveře.
Nebyl to sklep. Nebyla to komora. Byly to masivní dveře, zamčené, bez kliky zvenčí. Správce se zarazil. „Tohle tu v půdorysu není,“ zamumlal.
A přesto tam byly.
Nevím, proč jsem ho přesvědčila, aby je otevřel. Možná zvědavost. Možná ten zápach. Možná instinkt, že něco není v pořádku.
Když dveře povolily, měla jsem chuť utéct.
Místnost byla malá, bez oken. Stěny byly obložené izolačním materiálem. Na zemi stopy – ne krev, ale škrábance. Jako by tam někdo dlouho chodil dokola. Na jednom stole byly seřazené krabice. Pečlivě popsané. Datované.
Uvnitř byly věci. Cizí věci. Šperky, hodinky, klíče, peněženky. Některé staré, jiné zjevně nové. Všechny očištěné. Všechny bez dokladů.
Na stěně visely fotografie. Lidé. Muži, ženy. Někteří mladí, jiní starší. Všichni vyfocení zblízka. Všichni na místech, která jsem poznávala – zastávka, obchod, park u domu. Na některých fotkách jsem byla i já.
Správce se sesunul na židli. Já nedokázala ani dýchat.
V rohu místnosti byl diktafon. Zapnutý.
Z reproduktoru se ozývaly hlasy. Rozhovory. Útržky vět. Někdo se smál. Někdo plakal. Někdo prosil, ať to už skončí.
V tu chvíli jsem uslyšela klíč v zámku bytu.
Nevím, jak jsme se dostali ven. Nevím, jak rychle správce zamkl a utekl. Pamatuji si jen jeho hlas: „Nikomu neotvírej. Zavolej policii. Hned.“
Ten muž se vrátil ještě ten večer. Zazvonil mi. Jednou. Podruhé. Pak se ozvalo tiché: „Vím, že jste tam byla.“
Policie přijela pozdě. Byt byl prázdný. Místnost vyklizená. Žádné krabice. Žádné fotografie. Jen ten chlad a izolace, které nešlo vysvětlit.
Dodnes bydlím ve stejném domě. On zmizel. Beze stopy. Oficiálně se „odstěhoval“.
Ale někdy v noci cítím ten zápach znovu. A někdy mám pocit, že mě někdo sleduje tak pozorně, jako tehdy na chodbě.
Protože tichí lidé nejsou vždy neškodní.
Někteří jen čekají, až si jich přestanete všímat.
