Článek
Hory ve Špindlerově Mlýně umí být krásné, až to bolí. Čistý vzduch, sníh křupe pod botami, turisté se usmívají do mobilů, jako by svět byl jen filtrem na Instagramu. Ten den to ale prasklo. Ne sníh. Iluze.
Šla jsem po okraji cesty, nic dramatického, lehký kopec, běžná trasa. Všechno působilo klidně, až podezřele klidně. A pak jsem uslyšela křik. Ne ten veselý, co patří k aprés-ski. Tenhle byl ostrý, panický, roztrhl ticho jako nůž.
U kraje cesty stálo SUV. Luxusní, černé, značky, které k horám nepatří, ale stejně tu parkují, protože „já můžu“. Motor běžel, dveře dokořán. A vedle auta ležel muž. Nehýbal se. Obličej měl zabořený do špinavého sněhu, ruce divně zkroucené, jako by ho někdo hodil na zem a zapomněl se vrátit.
U něj stála žena v péřové bundě, dokonale nalíčená, s mobilem v ruce. Netřásla se zimou. Třásla se nervy. „On jen uklouzl,“ opakovala pořád dokola, spíš sobě než komukoli jinému. Vedle ní další dva chlapi, oba očividně přiopilí, smích, který nepatřil k situaci. Smích, který bolí.
Zastavila jsem. Musela jsem. Nešlo jít dál a dělat, že se nic neděje. Muž na zemi zasténal. Tichounce, skoro neslyšně. Žádné dramatické herecké výkony, jen syrová bolest. Z úst mu šla krev, míchala se se sněhem, který už dávno nebyl bílý.
„Zavolali jste záchranku?“ ptám se. Jednoduchá otázka. Odpověď měla přijít hned. Nepřišla.
„Je to v pohodě,“ mávne rukou jeden z těch chlapů. „On si dá panáka a rozchodí to.“ V tu chvíli jsem pochopila, že tady nejde o nehodu. Tady jde o lidskou tupost, zabalenou do drahých bund a pocitu nedotknutelnosti.
Muž na zemi nebyl kamarád, byl přítěž. Překážka mezi nimi a dalším drinkem. Mezi nimi a teplým barem, kde se všechno dá zapomenout. A hory? Ty jen mlčely a dívaly se.
Zavolala jsem pomoc sama. Dispečer se ptal, co se stalo, a já popisovala chaos: alkohol, pád, bezvládné tělo, lidi, kteří nechtějí nést odpovědnost. Když jsem řekla, že muž může mít poraněnou hlavu, žena s mobilem se na mě podívala, jako bych jí právě zničila víkend.
„To nebylo nutné,“ sykla. „Děláte z toho drama.“
Drama. Slovo, které používají ti, co nikdy neleželi obličejem ve sněhu a nečekali, jestli se ještě nadechnou.
Když přijela horská služba, smích zmizel. Najednou všichni ztichli, ruce v kapsách, pohledy do země. Profesionálové převzali situaci, rychle, bez řečí. Muže zafixovali, nasadili límec, opatrně ho zvedli. Teprve tehdy jsem si všimla, jak mladý je. Žádný „strejda, co to přehnal“. Kluk. Možná třicet.
Jeden ze záchranářů se ptal, co se stalo. Odpovědi byly zmatené, rozporuplné, upravené. Pravda se smrskla na „uklouzl“. Nikdo neřekl nahlas, že byl opilý. Nikdo nepřiznal, že ho nechali ležet. Že váhali. Že řešili sami sebe.
Když sanitka odjela, zůstalo po nich ticho. A špinavý sníh. A pachuť. Žena nastoupila do SUV, zabouchla dveře a bez jediného ohlédnutí odjela. Jako by to byl jen špatný sen, který se dá přejet plynem.
Stála jsem tam ještě dlouho. Hory byly zase krásné. A mně bylo zle.
Ten den mi Špindlerův Mlýn ukázal jinou tvář. Ne tu z prospektů. Ale tu skutečnou, kde se luxus míchá s bezohledností a kde stačí pár panáků, aby lidský život ztratil cenu. Stačí chvilka, jedno uklouznutí, a zjistíte, kdo se zastaví. A kdo vás nechá ležet ve sněhu a pojede si dál užívat víkend.
Já jsem se zastavila. A nikdy na to nezapomenu.
