Článek
Bylo to v sobotu odpoledne, kdy jsme slavili tátovy šedesátiny. Na zahradě se grilovalo, děti běhaly s balonky a babička už od rána varovala, že „na tohle už je stará“ – což říká každé narozeniny, ale vždycky vydrží do půlnoci a tancuje u grilu s koštětem místo mikrofonu.
Už jsme byli v nejlepším, když zazvonil zvonek. Otevřel ho můj bratranec Marek a za dveřmi stál muž, kterého nikdo z nás nepoznal. Měl na sobě květovanou košili, široký úsměv a v ruce dort se svíčkami ve tvaru čísla 60.
„Nazdar rodinko!“ zvolal, jako by se vracel z dlouhé cesty. „Já jsem Karel. Příbuzný. Myslel jsem, že mě pozvete, ale asi se pozvánka ztratila, tak jsem přišel rovnou.“
Marek se na něj podíval stylem „co to má znamenat?“, ale protože je slušně vychovaný, pustil ho dál. A tak se Karel ocitl uprostřed oslavy, potřásal si rukama s lidmi, které viděl poprvé v životě a choval se, jako by sem patřil odjakživa.
Táta, hlavní oslavenec, k němu přišel a zeptal se: „A ty jsi…?“
„Karel!“ odpověděl s takovou samozřejmostí, že se táta zarazil. „Synovec od sestřenice z druhého kolena… nebo tak nějak. Prostě rodina!“
Táta, který už měl v sobě dvě piva a náladu dobráckého hostitele, jen pokrčil rameny: „Tak to je fajn, rodina se má držet pohromadě.“
Babička se k němu hned přitočila. „A odkud přesně jsi, Karle?“
„No přece od Hradce,“ řekl bez mrknutí oka.
Babička se zamračila. „My žádnou rodinu od Hradce nemáme.“
„Tak teď už jo,“ zazubil se Karel.
Během hodiny si Karel získal všechny. Pomáhal u grilu, vyprávěl historky z „rodinných“ dovolených, na kterých nikdo nikdy nebyl, a dokonce tvrdil, že má doma staré fotky, kde je prý on s tátou v plavkách na Mácháči.
Děti ho milovaly, protože jim rozdával bonbóny z kapsy. Pes ho následoval na každém kroku. Teta Jana, známá svým nekompromisním pohledem na cizince, mu nalévala slivovici se slovy: „Ty jsi můj člověk.“
Já se ale rozhodla věc trochu prošetřit. Sedla jsem si k němu s kávou a nenápadně spustila: „Tak Karle, řekni mi, kdo je tvoje máma?“
„No přece Alena,“ odpověděl hned.
„Jaká Alena?“
„No… tvoje teta. Nebo sestřenice. Nebo… hele, to je složitý, pojď si radši dát klobásu.“
Večer se blížil a nálada byla výborná. Táta dostal dárky, babička zpívala lidovky a Karel se stal neoficiálním králem parketu. Jenže pak přišel zlom.
Zvonek zazvonil znovu. Tentokrát u dveří stál jiný muž – taky v květované košili, ale s výrazem značně podrážděným.
„Hledám svého bratra,“ řekl. „Nepřišel sem náhodou Karel?“
Táta kývl: „Jo, je tady, je rodina!“
„Rodina?“ Muž se zasmál. „On není vaše rodina. On je můj brácha a má takovou… zálibu. Chodí na oslavy cizích lidí. Říká tomu ‚sociální trénink‘.“
Všichni zůstali stát jako opaření. Jen Karel se nenechal vyvést z míry. „No tak, vždyť jste se měli fajn, ne?“
Táta se rozesmál tak, že mu málem upadla klobása z talíře. „To teda jo. A víš co? Zůstaň, teď už jsi rodina aspoň na tuhle noc.“
A tak Karel zůstal. Dokonce dostal kus dortu, který původně přinesl. Druhý den ráno, když jsme uklízeli, našla jsem na stole lístek:
„Díky za skvělou oslavu. Možná nejsem vaše krev, ale aspoň mám podobnou skupinu. A jestli budete slavit příští rok, dejte vědět. – Karel“
A tak se stalo, že máme v rodině příběh, kterému nikdo nevěří, dokud mu ho nevyprávíme všichni zároveň. A možná, že Karel vlastně patří do rodiny víc, než si myslíme – protože dokázal, že k dobré oslavě stačí jídlo, pití a pár lidí, kteří vás přijmou, i když vůbec neví, kdo jste.
