Článek
Tak jsem se tam včera vydala. Na tu naši slavnou poštu. Víte, já se snažím být trpělivý člověk. Opravdu. V životě už jsem si vystála front nepočítaně, vyslechla si všelijaké úřední řeči a pokrčila rameny nad věcmi, které prostě nejdou ovlivnit. Ale včerejšek… ten už byl i na mě trochu moc.
Šlo o ten balík. Čekala jsem na něj už skoro týden. Byl to dárek k narozeninám pro neteř, takový ten ručně dělaný, s láskou balený. Věděla jsem, že ho odeslali včas, ale pořád nikde nebyl. Tak jsem si říkala, že se tam zajdu zeptat. Třeba se někde zatoulal, chudák malý. Už když jsem vešla do té naší pobočky, cítila jsem tu typickou „poštovní atmosféru“. Takovou tu směsici úředního chladu, mírné nervozity čekajících a občasného povzdechu. Vzala jsem si lísteček s číslem a posadila se na jednu z těch nepohodlných židlí. Čísla naskakovala pomalu, jako by se jim ani nechtělo. Lidé kolem mě listovali novinami, kontrolovali telefony a občas si otráveně povzdechli.
Když konečně přišla řada na mě, s mírnou nadějí jsem přistoupila k přepážce. Za ní seděla paní s unaveným výrazem. Měla ten pohled, jako by už viděla všechno a nic ji nepřekvapilo. „Dobrý den,“ zkusila jsem to s úsměvem. „Chtěla bych se zeptat na jeden balík. Už týden mi nedorazil.“ Paní se na mě podívala, jako bych ji vyrušila od nějaké její vnitřní meditace. „Máte podací číslo?“ zeptala se bez většího zájmu. Vytáhla jsem z kabelky ten malý papírek a podala jí ho. Paní si ho vzala, pomalu si ho přečetla a pak ťukala něco do počítače. Její prsty se pohybovaly tak nějak líně. Po chvíli se na mě podívala a řekla: „Balík je na cestě.“ „Aha,“ odpověděla jsem. „A nevíte, kde přesně je? Už docela dlouho nedorazil.“ Paní znovu zadívala do monitoru. „Systém ukazuje, že byl odeslán a je na cestě.“ „Dobře, ale… nemáte nějaké bližší informace? Třeba v jakém je depu, nebo kdy by mohl dorazit?“ snažila jsem se být co nejmilejší.
Paní si povzdechla, jako by to byla moje vina, že ten balík nedorazil. „Víte, to vám teď přesně říct nemůžu. Je na cestě. To je všechno, co tady vidím.“ „Takže… prostě čekat?“ zeptala jsem se s mírnou rezignací. „No, tak nějak,“ přikývla paní. „Prý to tak dneska prostě chodí.“
„Prý to tak dneska prostě chodí,“ zamumlala jsem si pro sebe cestou zpátky na židli. To znělo jako taková ta univerzální výmluva na všechno. Když něco nefunguje, když se něco ztratí, když na něco čekáte věčnost… no, prý to tak dneska prostě chodí. Cestou domů jsem přemýšlela o tom „dnešku“, o kterém paní mluvila. Co se to vlastně stalo, že věci, které by měly být jednoduché a spolehlivé, jsou najednou tak nějak… složitější? Proč se musíme smířit s tím, že ten balík „někde je na cestě“ a nikdo vlastně neví, kde přesně a kdy konečně dorazí? Ví se co? Já s tím tak úplně nesouhlasím. Nechci si zvykat na to, že věci musí být komplikované a nejisté. Pořád věřím, že by to mohlo být lepší. Že by ten systém mohl fungovat trochu hladčeji.
Vzpomněla jsem si na doby, kdy pošta fungovala tak nějak… jistěji. Kdy dopisy a balíky dorazily víceméně včas a člověk s tím tak nějak počítal. Možná jsem jen stará škola, ale zdá se mi, že se v té naší uspěchané době něco vytratilo. Nějaká ta spolehlivost, možná i trochu té lidské snahy. A ten balík pro neteř? Nakonec dorazil. O dva dny později, než jsem doufala, a rohy krabice vypadaly, že zažily menší dobrodružství. Ale hlavně, že tam byl a neteř měla radost.
Ale ten pocit, ten zvláštní pocit, když mi na té poště řekli, že „to tak dneska prostě chodí“, ten ve mně zůstal. Přemýšlím o tom, kolikrát už jsem tuhle větu slyšela. V různých situacích. Když nešel proud, když se zpozdil autobus, když se něco pokazilo. „No, prý to tak dneska prostě chodí.“
A víte co? Mně se to takhle prostě nelíbí. Nechci si na to zvykat. Pořád si myslím, že by věci mohly fungovat líp. Že by ten balík nemusel být „někde na cestě“, ale mohl by mít nějakou jasnou stopu. Že by paní za přepážkou mohla mít víc informací a třeba i trochu víc energie. A víte co ještě? Myslím si, že bychom se neměli bát říct, když nám něco vadí. Neměli bychom jen mávnout rukou a říct si, že „to tak dneska prostě chodí“. Protože když se ozveme, třeba se jednou dočkáme toho, že věci budou chodit tak, jak mají. Trochu spolehlivěji, trochu s větším zájmem.
A ten balík pro neteř už je u ní. A já? Já si pořád pamatuji na tu paní a na její tenhle zvláštní postoj. A pořád si tak nějak pro sebe myslím, že by to přece jenom mohlo být i jinak. Že jednou, až půjdu na poštu, mi řeknou: „Váš balík už tu na vás čeká, všechno v pořádku.“ A třeba se i usmějou. Opravdově.
