Článek
Jana si vzala volno z práce. Ne proto, že by chtěla, ale proto, že úřední hodiny neznají slovo „realita“. Vzala si lístek s číslem a posadila se na plastovou židli. Tvrdá, studená, připevněná k podlaze. Ideální místo pro čekání, které nemá konec.
Na tabuli svítila čísla, která se hýbala pomalu, jako by měla vlastní vůli. Jana si v hlavě opakovala, co musí říct. Měla všechny dokumenty. Originály. Kopie. Dokonce i jednu navíc, kdyby náhodou. Chtěla mít klid. Chtěla to mít za sebou.
Když se konečně objevilo její číslo, vstala a došla k přepážce. Úřednice se na ni ani nepodívala. Prsty cvakaly do klávesnice, pohled přilepený k monitoru. Jana pozdravila. Odpovědí bylo ticho.
„Potřebovala bych se zeptat…“ začala.
Úřednice si povzdechla. Hlasitě. Ten typ povzdechu, který dává najevo, že obtěžujete ještě dřív, než něco řeknete. „Formulář?“ zeptala se bez pohledu.
Jana podala papíry. Úřednice je vzala dvěma prsty, jako by se bála, že se něčím nakazí. Listovala, mračila se, mlčela. Každá vteřina byla nepříjemná.
„Tohle je špatně,“ řekla nakonec.
„Co přesně?“ zeptala se Jana.
„No… tohle,“ ukázala neurčitě na řádek. „Měla jste to vyplnit jinak.“
„Podle návodu na webu jsem…“
„Web není závazný,“ skočila jí do řeči. „To byste měla vědět.“
Ten tón. Ten lehký úsměv. Jako by Jana byla pomalejší žákyně, která pořád nechápe základní látku. Jana cítila, jak se jí potí ruce. Ne ze strachu. Z ponížení.
„Můžete mi prosím říct, jak to mám opravit?“ zkusila to znovu.
Úřednice se konečně podívala. Přímo. Bez empatie. „Musíte to podat znovu,“ řekla. „A příště si to pořádně přečtěte.“
Za Janou se vytvořila fronta. Cítila jejich pohledy v zádech. Netlačili. Nemuseli. Stačilo ticho, které říkalo: zdržuješ.
„To znamená, že dnes to nevyřídím?“ zeptala se.
Úřednice pokrčila rameny. „Nejspíš ne. Máme tady systém.“
Systém. To slovo zaznělo jako konečná. Bez tváře. Bez odpovědnosti. Jana měla chuť křičet, že ten systém má jméno, že tu stojí živý člověk. Místo toho jen přikývla.
Sebrala papíry a ustoupila stranou. Nikdo se na ni nepodíval. Další číslo. Další člověk. Další položka.
Sedla si zpátky na židli. V očích ji pálily slzy, ale nedovolila jim přijít. Nechtěla ukázat nikomu tu radost. Vzpomněla si, kolikrát slyšela větu „musíš si stát za svým“. Jenže jak si stát za svým, když proti vám stojí pult, sklo a člověk, který má moc vás ignorovat?
Když vyšla ven, byla zima. Jana se nadechla a cítila, jak se jí třese tělo. Ne zimou. Úlevou, že je pryč. A vztekem, že se musí vrátit.
Cestou domů přemýšlela, kdy se z komunikace stala bitva. Kdy se z pomoci stala povinnost. Kdy se z lidí staly položky v kolonkách. A proč se s tím všichni tak smířeně smiřují.
Doma si sedla ke stolu a rozložila papíry. Tentokrát pomalu. Pečlivě. Podle jiných instrukcí, než jaké našla ráno. Byla unavená, ale rozhodnutá. Nechtěla vyhrát. Chtěla být respektovaná.
Druhý den se vrátila. Jiná úřednice. Jiný tón. Stejný systém. Vyřídila to. Bez omluvy. Bez uznání, že minule to nemuselo být takhle.
Když odcházela, došlo jí, že nejhorší na tom nebyla chyba ve formuláři. Bylo to to, jak snadno se člověk může cítit jako obtěžující položka. Jak rychle se dá zapomenout, že na druhé straně pultu stojí někdo, kdo má jméno, život a důvod, proč tam přišel.
A Jana si slíbila, že příště, až se ocitne na druhé straně moci , v práci, v rodině, kdekoliv, nezapomene, jaké to je být tím, kdo stojí u přepážky. Protože respekt nestojí systém. Jen trochu lidskosti.
