Článek
Když zeť poprvé pronesl tu větu, že ten náš plot už by si zasloužil pořádnou opravu, málem jsem se rozplakala dojetím. Vždyť co si budeme povídat – plot byl starý, prkna zkroucená, barva oprýskaná. A já už pár let neměla odvahu se do toho pustit. Říkala jsem si, že mladý šikovný chlap to zvládne raz dva. To jsem ještě netušila, že šikovnost je pojem značně relativní.
Už první víkend se objevil s kufříkem nářadí. Tedy, kufřík byl spíš symbolický – ve skutečnosti to byla stará taška na notebook, ze které vyčuhovalo kladivo, metr a tuby lepidla. „Dneska začnu,“ hlásil hrdě. Soused, který právě sekal trávník, se zastavil a uznale kývl hlavou. Já jsem se pousmála, hrdá na svou rodinu.
Jenže hned po hodině práce jsem začala mít podezření, že náš plot nepůjde cestou klasické rekonstrukce. Zeť měl totiž zvláštní přístup: prkna, která už byla nahnilá, nevyhodil, ale přibíjel je naopak k těm, která ještě držela. Tvrdil, že tak „vytvoří vrstvenou ochranu proti větru“. Výsledek byl takový, že plot začal vypadat jako puzzle složené z odřezků, co zbyly na stavbě.
Další den přinesl kýbl barvy. Prý akční sleva. Jenže místo decentní hnědé či zelené, která by zapadla do okolí, se na plot nanesl odstín, který výrobce nazval „sluneční žluť“. A opravdu to žlutilo – tak, že kolemjdoucí museli mhouřit oči. „Aspoň nás nikdo nepřehlédne,“ smál se zeť. Já jsem si v duchu říkala, že by bylo lepší, kdyby nás lidé občas přehlédli.
Třetí fáze jeho díla mě dočista dorazila. Rozhodl se plot „ozdobit“. Vzal vrtačku a na každém druhém prkně vyvrtal kulatý otvor. Když jsem se ho ptala, proč to dělá, vysvětlil, že je to „pro lepší cirkulaci vzduchu“ a navíc to vypadá moderně. Moderní to možná bylo, ale naše zahrada teď vypadala, jako by ji chránil obří kus ementálu.
Samozřejmě, že si toho všimli sousedi. Paní odnaproti se mě ptala, jestli se chystáme otevírat sýrový bar. Děti z ulice si k plotu začaly chodit hrát na „kukátko“ – strkaly nosy do otvorů a dělaly na nás grimasy. A náš pes, místo aby hlídal, teď celé dny strkal čumák do dírek a štěkal na kolemjdoucí.
Když jsem se snažila zeti naznačit, že plot možná nepotřeboval tolik kreativity, tvářil se dotčeně. „Ale vždyť je to originál! Nikdo jiný v ulici takový nemá,“ bránil se. A to měl pravdu. Nikdo jiný neměl plot, který vypadal jako kříženec mezi žlutým větrníkem a uměleckou instalací z recyklovaných desek.
Smích sousedů sílil každým dnem. Jeden dokonce přinesl dalekohled, aby mohl z našich „kukátek“ sledovat, co máme na zahradě. Jiný vtipkoval, že nám na plot brzy začnou chodit sýkorky klovat, protože si ho spletou se slunečníkem. Já jsem se přestala objevovat před domem, raději jsem zalévala kytky po setmění.
Zeť byl ale spokojený. Každému, kdo šel kolem, hrdě ukazoval své dílo. „Vidíte? Takhle se dělá moderní plot!“ říkal, zatímco já se krčila za záclonou a modlila se, aby se sousedé nesmáli příliš nahlas.
Nakonec jsme to doma řešili rodinnou radou. Já, manžel a syn jsme se shodli, že plot sice stojí, ale naše pověst leží v troskách. Jenže jak to říct zeti, aby se neurazil? On byl totiž opravdu přesvědčený, že nám udělal radost. „To je přece dar z lásky,“ vysvětloval. A já jsem si říkala, že příště, až bude chtít něco darovat, raději ať koupí kytku.
Po týdnech posměšků se situace trochu uklidnila. Lidé si zvykli a náš plot se stal orientačním bodem. Když někdo hledal adresu v naší ulici, stačilo říct: „Ten žlutý plot se sýrovými dírami.“ A všichni věděli, kde jsme. Vlastně jsme se stali tak trochu atrakcí.
Dnes už se na to dívám s nadhledem. Ano, zeť nám udělal z plotu karikaturu, ale aspoň máme historku, kterou budeme vyprávět ještě vnoučatům. A když se mě někdo zeptá, proč jsem nechala udělat plot takhle, odpovím jednoduše: „Rodinná láska. A trochu i naivita.“
Ale ven na ulici stále chodím raději za tmy.
