Článek
To víte, existují v životě páru určité milníky. První rande, první společné bydlení, svatba… A pak je tu ta návštěva IKEA s manželem. To není jen tak nějaký výlet za nábytkem. To je plnohodnotný test vztahové odolnosti a orientačního smyslu. A občas i toho, kolik nadávek dokážete vypustit za jednu hodinu v oddělení s pohovkami.
Můj muž, ten je typický chlap. Akční, přímočarý, nesnáší okecávání. Do IKEA šel s jasným cílem: koupit komodu. Komodu. Nic víc, nic míň. Já jsem ho varovala. „Miláčku,“ říkám, „IKEA není jen tak obyčejný obchod. IKEA je zážitek. IKEA je cesta.“ On jen mávl rukou. „Prostě jdeme, vezmeme komodu a jedeme domů.“ Chudák naivní.
Už na parkovišti začaly první jemné třecí plochy. Já chtěla zaparkovat blíž k vchodu, on zase „tamhle, je tam volno, nebudeme se tlačit“. Dvacet metrů chůze navíc, to je ale hned ráno hrdinský výkon. Vzala jsem si na to mentální poznámku. S vozíkem to bylo ještě horší. On chtěl „ten velký, vždyť víš, na tu komodu“. Já chtěla ten, co se snáz ovládá. Kompromis? Ten menší. A já už věděla, že to je první bod k mé pozdější porážce.
Vejdeme dovnitř. A začíná IKEA tunel. On už ve vchodu brblal: „Proč musíme jít přes všechny tyhle blbosti?“ Blbosti. Dekorace, doplňky, polštářky. Věci, co dělají domov domovem! A on by to nejradši prošel s klapkami na očích. Zastavila jsem se u svíček. Víte, ty voňavé, co vás nalákají do světa hygge. „Ježíšmarjá, co tam zas děláš?“ ozvalo se za mnou. „Svíčky! Potřebujeme svíčky!“ „Máme doma pět svíček, co nepoužíváme,“ konstatoval. V tu chvíli jsem si vzpomněla na ten rozhovor o „blbostech“.
V oddělení s kuchyněmi to eskalovalo. Já jsem chtěla nahlédnout do jedné z těch vzorových kuchyní, představit si, jak bych tam vařila. On už byl o tři oddělení dál. „Pojď! Vždyť to známe!“ Neznáme! Každá IKEA je jiná! Nebo alespoň ta iluze. Snažila jsem se mu vysvětlit, že procházet IKEA je jako prožívat vztah – musíte se zastavit, podívat se, ocenit detaily. On by nejraději prošel celou trasu rychlostí blesku a vyhnul se všem překážkám.
Když jsme konečně dorazili do oddělení komod, nastala fáze, která by mohla být předmětem psychologické studie. On chtěl komodu, která je „funkční a levná“. Já jsem chtěla komodu, která je „funkční, vypadá dobře a hodí se nám do ložnice“. Víte, ta estetická stránka věci. Stáli jsme tam asi deset minut, každý s úplně jiným představami.
„Tahle je dobrá,“ ukázal na první, co mu padla do oka. „Jo, ale podívej, ten materiál,“ namítla jsem. „A ty úchytky.“ On jen protočil očima. „Úchytky? Vždyť to je jenom úchytka!“ Pro něj to byla naprostá trivialita. Pro mě? Úchytky dělají komodu! Je to jako s botami. Žena ví, že bota není jenom bota. A úchytka není jenom úchytka.
Nakonec jsme se shodli na jedné. Na té, která byla „zlatou střední cestou“. Ani úplně nejlevnější, ani nejdražší. Ani úplně nejošklivější, ani nejkrásnější. Ale hlavně – měli jsme ji vybranou. Vítězství! Do té doby.
Cesta do skladové haly, to je už jenom čisté utrpení. On s papírem, na kterém bylo číslo, s výrazem lovce, který právě vystopoval kořist. Já s vozíkem, který se mi podivně kymácel, a pocitem, že každou chvíli někoho přejedu. On sprintoval uličkami. Já se snažila držet tempo, ale zároveň se vyhýbat rodinám, které se zase ztratily mezi paletami.
„Máme ji!“ vítězně vykřikl, když našel krabici s komodou. Jenže krabice byla obrovská. A těžká. Snažili jsme se ji naložit na vozík. Po deseti minutách boje, kdy jsme vypadali jako dva nešikovní zloději, co se snaží propašovat slona z obchodu, se nám to konečně povedlo. A já už věděla, že to nejlepší nás teprve čeká – montáž.
Fronta u pokladny. Deset lidí. Každý má vozík plný „blbostí“ a „zbytečností“, které si koupil cestou k pokladně. On už byl rudý vzteky. „To je neuvěřitelný! Proč tady takhle stojí?“ A pak, když jsme se konečně dostali na řadu, z ničeho nic se ozvalo: „Nemáte náhodou IKEA Family kartu?“ Neměli. A on už vybuchl. „Vždyť na co to je? Jenom další zbytečnost!“ Pokladní se jen usmívala. Asi už byla zvyklá na tyhle manželské eskapády.
Když jsme konečně vyšli ven, byla jsem vyčerpaná. On taky. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že IKEA není jen obchod. Je to mikrotest vztahové odolnosti. Kdo se neztratí, kdo se nepohádá u pokladny, kdo se nenechá zlákat k nákupu patnáctého polštáře, ten má šanci na dlouhý a šťastný vztah.
Od té doby, když se řekne IKEA, manžel se začne škubat. Ale ví, že občas se prostě musí. A já už vím, že to není jen o nábytku. Je to o kompromisech, o tom, že se snažíme pochopit ten druhý pohled na svět (i když je ten pohled zúžený na nejbližší východ). A hlavně, že se umíme smát sami sobě, když se ztratíme mezi regály s hrnky.
A víte, ta komoda? Tu jsme postavili. Trvalo to čtyři hodiny, tři hádky o to, kdo drží šroubovák špatně, a jeden náhradní šroub, který jsme záhadně našli pod gaučem. Ale stojí. A vypadá docela dobře. A teď už vím, že pokud náš vztah přežil IKEA, přežije už úplně všechno. Možná si příště vezmeme spacáky. Pro případ, že bychom se ztratili v oddělení matrací.
