Článek
Včera jsem uklízela starou komodu na půdě. Ten typ nábytku, co si pamatuje ještě babičku a zatuchlinou a starými časy. V jedné zažloutlé krabici jsem našla svázaný balíček dopisů. Byly popsané babiččiným úhledným, krasopisným písmem a datované hluboko v šedesátých letech. Zvědavost mi nedala a já se do čtení pustila.
Babička psala dědovi, když byl na vojně. Líčila mu každodenní starosti, radosti s dětmi, novinky z vesnice. Mezi řádky jsem cítila tu něhu, tu starost, tu touhu po jeho návratu. Byly to obyčejné dopisy obyčejné ženy, ale přesto v sobě měly zvláštní sílu.
Pak jsem narazila na jeden kratší dopis, datovaný rokem 1963. Babička v něm psala o svých pocitech, o tom, jak se někdy cítí unavená a sklíčená. V té době měla malé děti, hospodářství a děda byl pryč. Život nebyl lehký. A pak tam byla ta jedna věta. Jediná věta, která mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Věta, která mi najednou dala odpověď na něco, s čím se trápím už dlouho. Babička napsala: „Víš, Honzíku, někdy mám pocit, že nesu na bedrech celý svět. Ale pak si vzpomenu, že ten svět se točí dál, i když na chvíli zavřu oči.“ Přečetla jsem si tu větu znovu. A znovu. A v tu chvíli mi to došlo. V té prosté větě se skrývala tak hluboká moudrost, taková úleva. Víc než ve všech těch knihách o psychologii, víc než v těch drahých sezeních, na kterých jsem se snažila najít odpovědi.
Uvědomila jsem si, že nejsem sama, kdo se tak někdy cítí. Že ten pocit tíhy, té zodpovědnosti, té únavy z neustálého snažení, je lidský. A že je v pořádku na chvíli zastavit, zavřít oči a nechat ten svět běžet dál. Protože on poběží. Bez ohledu na to, jestli na chvíli polevíme.
Ta babiččina věta mi dala neuvěřitelnou svobodu. Zbavila mě toho neustálého tlaku, toho pocitu, že musím všechno zvládnout sama a hned. Dovolila mi na chvíli vydechnout a uvědomit si, že nejsem nenahraditelná. Že svět se nezboří, když si na chvíli dovolím být slabá. Seděla jsem na té půdě obklopená prachem a starými věcmi a slzy mi tekly po tvářích. Ale tentokrát to nebyly slzy smutku nebo beznaděje. Byly to slzy úlevy. Slzy pochopení. Slzy vděčnosti za tu jednu prostou větu, která ke mně promluvila z hlubin minulosti.
Ten dopis z roku 1963 mi dal víc než hodiny strávené u psychologa. Ukázal mi, že odpovědi na naše nejtěžší otázky se někdy skrývají v těch nejjednodušších slovech, v moudrosti našich předků, v obyčejných lidských zkušenostech.
Od té doby se k té babiččině větě často vracím. Když se cítím zahlcená, když mám pocit, že už nemůžu dál, vzpomenu si na ni. A najednou je ten náklad o něco lehčí. Najednou je ta tma o něco menší. Protože vím, že ten svět se točí dál. A já si občas můžu dovolit zavřít oči. Ten babiččin dopis už leží na mém nočním stolku. Je to takový malý talisman, připomínka toho, že i v těch nejtěžších chvílích se dá najít útěcha a pochopení. Stačí jen otevřít oči a naslouchat hlasům minulosti. Protože ti, co byli před námi, už tyhle boje vybojovali. A jejich slova v sobě nesou moudrost, která překračuje čas. A někdy, v jediné větě, dokážou říct víc než sebelepší odborník. Stačí jen naslouchat a otevřít své srdce.
