Článek
Se Zuzanou se známe od gymplu. Je to typ člověka, který by na jakoukoli vaši životní volbu zareagoval s lehkým nakrčením nosu, jako by právě ochutnal mléko po záruční době. Není zlá. Vlastně je extrémně loajální a upřímná. Problém je v tom, že její upřímnost nemá žádné filtry ani brzdu. V její hlavě je kritika láska, zabalená do sady praktických instrukcí, jak mít lepší vlasy, lepší byt a hlavně – lepší já.
Můj život s ní se postupně proměnil v permanentní zkušebnu, kde jsem byla testována na odolnost. „Ta blůza je… pěkná. Ale nevidíš, že ti ta barva splývá s tónem pleti? Vypadáš, jako bys vylezla z krabice od vajíček,“ prohlásila, když jsem ji poprvé potkala v mé nové, hrdě koupené mentolové halence. „Díky, Zuzi. Miluji tě taky,“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem, který mi cukal koutky.
Někdo by si mohl myslet, že kritizuje jen můj šatník, ale Zuzana byla všeoborovým specialistou. Jednou jsme byly v asijské restauraci a já si objednala těstoviny. Vypila si doušek čaje, odložila hrneček s precizností chirurga a pronesla: „Objednávat si těstoviny v asijské restauraci? To je jako jít do kina a objednat si divadelní kukátko. Víš, že tvoje rizoto mohlo být lepší, kdybys dala víc parmazánu? Vždycky na něm šetříš, i když si ho děláš doma.“ Vždycky měla detailní přehled o tom, kde dělám chybu, ať už šlo o kulinářství, nebo finance.
Když jsem se poprvé seznámila s Tomášem, Zuzana ho podrobila rentgenu během prvních pěti minut. „Tomáš je fajn. Ale ten jeho smích… A ten svetr? Vypadá v něm jako smutný lachtan. Fakt si myslíš, že ho vytáhneš do společnosti, aniž bys ho nejdřív oblékla do něčeho, co nevypadá jako dědictví po strýčkovi?“ Kdykoli jsem se snažila nastolit nějakou změnu v bytě, okamžitě spustila přednášku o Feng Shui a špatném osvětlení. Pamatuji si, jak jsem si koupila nový gauč a ona ho okamžitě zhodnotila: „To je pěkný gauč. Ale je tak blízko okna, že na něj bude svítit a za pět let bude vypadat jako stará houba. Nemáš ho náhodou na špatné světové straně? Já jen, že by ho bylo škoda.“ Neustálý pocit, že bych měla žít někde jinde a s někým jiným, mě provázel každý den.
Nejhorší okamžiky nastávaly, když se její kritika setkala s mým osobním neúspěchem. Jednou jsem se v práci snažila zorganizovat firemní akci a totálně se to celé sesypalo. Potřebovala jsem objetí, víno a prohlášení, že je šéf idiot, jenže Zuzana to viděla jinak. „V pohodě,“ řekla, když jsem jí to se slzami v očích líčila. „Ale vidíš? Já ti říkala, že nemáš delegovat Anetu, je naprosto neschopná. A ty jsi to celé prezentovala moc… měkce. Prostě nemáš v sobě tu dravost. A ta tvoje kabelka se nehodí k pásku, to víš.“ V ten moment jsem se zlomila. Ne kvůli práci, ale kvůli pásku. Chtěla jsem na ni křičet, že je sebestředný, kritizující robot bez emocí. Ale v ten moment mi došlo, že Zuzana neumí jinak vyjádřit podporu než formou analýzy problému a okamžitého návrhu řešení. Její „kritika“ je její podivná forma péče. Snažila se mě vytáhnout z díry tím, že mi ukázala, proč jsem tam spadla. Jen to dělala s chirurgickou přesností.
Postupem času jsem si vyvinula obranný mechanismus. První fáze byl překlad: Když Zuzana řekla: „Ty vlasy máš nějaké splyhlé, neměla bys zkusit ten suchý šampon od Baley?“, v mé hlavě to znělo: „Miluji tě, ale potřebuješ malý objem, zlatíčko.“ Druhá fáze byla filtrace, kdy jsem se naučila slyšet jen podstatná jména a slovesa a ignorovat přídavná jména. „Tomáš… smích… fajn.“ V pořádku. Poslední, a nejúčinnější fází, byla kontrakritika přijatá s láskou, která ji vždycky na chvíli zastavila. Jednou mi začala kritizovat, jak si připravuju kávu. Pomalým, klidným hlasem jsem řekla: „Zuzi, jsi oblečená do tepláků, které mají na sobě potisk jednorožců, a piješ levné víno z hrnku na čaj. Myslíš, že je dnes ten pravý den na kritizování mé kávy?“ Zavrtěla hlavou, usmála se a s naprostou vážností odpověděla: „Tepláky jsou pohodlné a víno je z nouze. Tvoje káva je ale pořád vodová.“
A v ten moment jsem se smířila. Zuzana není kritik, je to můj lakmusový papírek na absurditu. Je to moje neřízená střela, která mě nutí se zamyslet – a hlavně se smát. V jejím světě je všechno jen kousek od dokonalosti, a ona má tu odvahu vám to říct.
A já? Já už jsem se naučila brát její rady jen jako hluk v pozadí – a jen občas si z nich vybrat to, co mi opravdu pomůže. Třeba ten suchý šampon od Baley. Ten je fakt dobrý. Jen to Zuzaně nikdy nepřiznám.
