Článek
Jednoho krásného, byť trochu stresujícího dne, ke mně přišel šéf s tím svým typickým úsměvem, který nikdy nevíte, jestli znamená dobrou zprávu, nebo že vám za chvíli přidá kupu práce. Tentokrát to bylo ale něco jiného. „Připravte se, jdeme na večeři,“ povídá. „Do té nové, Michelinské restaurace.“ A v tu chvíli se mi zastavilo srdce. Já a Michelinská restaurace? Já, co jsem zvyklá na večeři u telky s miskou popcornu? Okamžitě jsem zpanikařila. Co na sebe? Jak se tam chovat? Co si objednat? Moje úzkost dosáhla bodu varu, ale šéf už byl pryč a já věděla, že není cesty zpět. Cítila jsem se jako králíček, co omylem vběhl do lvího doupěte.
Večer nadešel a já se snažila vypadat co nejvíce „sofistikovaně“, což v mém podání znamenalo, že jsem se snažila nemít na sobě nic, co by křičelo „pomóc, jsem tu omylem!“. Vstoupili jsme do toho chrámu gastronomie a já okamžitě věděla, že jsem mimo ligu. Všechno bylo tak dokonalé, od obrovských, lesklých lustrů, přes tiché šuštění látkových ubrousků, až po ty číšníky, co se pohybovali s grácií baletních mistrů. Usadili jsme se a já se snažila tvářit klidně, i když mi v hlavě běžela panika. Šéf si listoval jídelním lístkem, jako by to byla beletrie, a já se snažila pochopit, co je to „esence z lanýžů s redukcí z fíkového listu“. Vypadalo to spíš jako alchymie než jako jídlo.
A pak to přišlo. Ten moment, který se mi vryl do paměti a který budu vyprávět ještě vnoučatům. Objednali jsme si předkrm. Všechno probíhalo hladce, číšník, chlapík s klidnou tváří a úsměvem zenového mistra, se pohyboval kolem stolu s takovou lehkostí, že jsem měla pocit, že je neviditelný. Přinesl mi talíř s něčím, co vypadalo jako umělecké dílo – miniaturní kopeček čehosi, ozdobený jemnými kvítky a kapkami omáčky. „Esence z lanýžů,“ pomyslela jsem si a snažila se to uchopit s patřičnou elegancí. Vzala jsem do ruky vidličku, ale už v tu chvíli jsem věděla, že to nedopadne dobře. Byla tak malinká, sotva jsem ji držela, a ten „kopeček“ byl tak kluzký. Snažila jsem se ho nabrat, ale s každým pokusem se mi jen posouval po talíři. S prudkým, trapným pohybem, který bych přála jen svému největšímu nepříteli, jsem ten lanýžový zázrak katapultovala přímo do klína mého šéfa. Nechápu, jak se to stalo, ale stalo se. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Obličej mi zrudl, srdce mi bušilo jako splašené a já jsem jen stála s otevřenou pusou a vidličkou v ruce, jako bych byla socha. Šéf, chudák, jen zvedl obočí a podíval se na ten malý kopeček lanýžové esence, co mu přistál na perfektně nažehlených kalhotách. Okamžitě jsem začala koktat omluvy, něco o tom, jak jsem nešikovná a jak je mi to strašně líto. Vůbec jsem si nevšimla, že se k nám s naprostým klidem blíží náš číšník. Viděl celou tu katastrofu. A nic. Žádný úšklebek, žádná jiskřička pobavení v očích, žádný projev překvapení. Prostě nic. Jen ten klidný úsměv. Přistoupil k šéfovi, s neuvěřitelnou grácií vyndal z kapsy dokonale složený ubrousek, klekl si, a s takovou samozřejmostí setřel tu lanýžovou spoušť, jako by to dělal desetkrát denně. Šéf se na něj usmál, číšník se usmál na šéfa, a pak se otočil na mě. Podal mi nový, čistý talíř, s dalším „lanýžovým zázrakem“, a s lehkým, téměř neznatelným mrknutím řekl: „Pro vás, slečno, pro jistotu s větší vidličkou.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není jenom číšník. To je prostě zenový mistr. Ten chlapík viděl desítky, možná stovky takových trapasů, a nic ho nerozhodí. Jeho klid byl nakažlivý. Najednou mi spadl kámen ze srdce. Usmála jsem se, vzala tu „větší vidličku“, a tentokrát jsem si na ten předkrm troufla s mnohem větším sebevědomím. Zbytek večera proběhl v poklidu. Šéf si z toho dělal legraci, já jsem se pořád trochu styděla, ale ten číšník, ten prostě odvedl svou práci s takovou elegancí, že si zasloužil Oscara. Byl to ten typ člověka, co ví, jak uklidnit situaci, aniž by se na někoho díval svrchu. Ten, co vás ujistí, že se nic neděje, i když jste právě udělali něco naprosto stupidního. A to je to, co si z té večeře pamatuju nejvíc. Ne chuť toho jídla, ne tu luxusní atmosféru, ale ten moment, kdy mě zachránil číšník s klidnou tváří.
Ukázalo se, že i v tom nejluxusnějším prostředí se najdou lidé, kteří jsou prostě jen lidé, a kteří chápou, že se občas stávají trapné věci. A že to není konec světa. Ten večer jsem si uvědomila, že i když se ztrapníte, svět se nezastaví. A že někdy stačí jen jeden klidný pohled a úsměv, aby se z katastrofy stala jen vtipná historka.
Takže pokud se někdy budete bát jít do nóbl restaurace, pamatujte na mého číšníka. Někde tam venku čeká, připraven vás zachránit od vašeho vlastního trapasu, s ledovým klidem a největší vidličkou. A to je k nezaplacení.
