Článek
Nikdy jsme nebyli přátelé, ale dalo se to vydržet. Pozdravy na chodbě, občasné kývnutí hlavou, nic víc. Stačilo to. Každý měl svůj život, své starosti, svůj klid. Dokud někdo nezačne mít pocit, že mu ten klid patří víc než ostatním.
Začalo to parkováním. Jeho auto stálo pokaždé o půl metru víc, než mělo. Blokovalo vjezd, překáželo, provokovalo. Upozornila jsem ho slušně. Usmál se a řekl, že to řeším zbytečně. Příště tam stál znovu.
Pak přišel hluk. Večery plné hlasité hudby, křiku, návštěv. Zavolala jsem na něj z balkonu. Zavřel okno. Hudba hrála dál. Policii jsem volat nechtěla. Nechtěla jsem být „ta hysterická sousedka“.
Jednoho dne mi poškrábal auto. Tvrdil, že to nebyl on. Kameru na domě neměli. Nikdo nic neviděl. Jen já věděla, že to byla odpověď. Že to nebyla náhoda.
V domě se to začalo rozdělovat. Někteří stáli při mně, jiní mlčeli. On byl hlučný, vtipný, dokázal si lidi získat. Já byla ta, co si stěžuje. Ta, co kazí pohodu. Ta, co dělá problémy.
Výhrůžky přišly nenápadně. Vzkazy ve schránce. Poškrábané dveře. Pohledy, které nebyly náhodné. Manžel říkal, ať to ignoruju. Že to přejde. Že si to nemáme rozhádat se sousedy. Jenže některé věci nepřejdou. Jen se hromadí.
Jedno odpoledne jsem ho potkala na chodbě. Zase parkoval špatně. Řekla jsem to hodně nahlas. Poprvé bez slušnosti. Smál se. Řekl mi, ať si hledím svého. A pak dodal něco o mně. O mém těle. O tom, co by mi slušelo. V tu chvíli se mi zatmělo před očima.
Začali jsme křičet. Dveře se otevíraly. Někdo to natáčel. Někdo zavíral. Nikdo nás nerozdělil. On do mě strčil. Já mu jednu vrazila. Nikdy předtím jsem nikoho neuhodila. V tu chvíli mi to bylo jedno.
Spadl ze schodů. Jeden schod. Druhý. Třetí. Ten zvuk slyším dodnes. Ticho po něm bylo horší než křik.
Sanitka přijela rychle. Policie taky. Krev na schodech. Lidi na chodbě. Pohledy plné šoku a zvědavosti. Všichni najednou věděli všechno. Každý měl názor.
Přežil. Ale už nikdy nebude chodit jako dřív. Ochrnutá část těla. Trvalé následky. A viník byl jasný. Já. Ne ten, kdo roky provokoval. Ne ten, kdo vyhrožoval. Já, která mu dala facku a odstrčila ho.
Soud byl rychlý. Výpovědi sousedů opatrné. Nikdo si nepamatoval výhrůžky. Nikdo neviděl škrábance. Všichni si pamatovali jen pád. A mou ruku.
Dostala jsem podmínku. Náhradu škody. A nálepku, která se nedá sundat. Ta, co zničila souseda. Ta, co to přehnala. Ta, co nezvládla emoce.
Odstěhovali jsme se. Ne proto, že bychom museli. Ale proto, že už se tam nedalo dýchat. Každý pohled byl obvinění. Každé ticho soud.
O něm občas slyším. Sedí u okna. Dívá se ven. Nadává. Nenávidí mě. Možná právem. Možná ne. Já už to nedokážu rozlišit.
Sousedský spor začal kvůli maličkostem. Skončil zničenými životy na obou stranách. A nejhorší na tom je, že kdyby tehdy někdo zasáhl, kdyby někdo řekl dost, nemuselo se stát nic.
Jenže lidi mlčeli. A mlčení někdy bolí víc než rány.
