Článek
Víš, když se řekne pandemie, většina z nás si představí lockdown, roušky, strach. A samozřejmě, to všechno tam bylo a zanechalo to v nás pořádnou jizvu. Ale teď, s odstupem času, když už se pomalu vracíme k jakési „normalitě“ – i když už nikdy nebude úplně stejná – napadá mě, co všechno nás ta šílená doba vlastně naučila. A co jsme z toho, bohužel, už stihli zapomenout, nebo to prostě jen tak odsunuli stranou v tom nekonečném shonu, který nás pohltil zpátky.
Pamatuji si ty první dny, ten absolutní šok. Najednou se zastavil svět. Ulice byly prázdné, obchody zavřené, a já, stejně jako miliony dalších, jsem zůstala doma. Z ničeho nic jsme měli čas. Najednou bylo možné ráno se probudit bez budíku a nemuset nikam spěchat. Žádné ranní cesty nacpanými tramvajemi, žádné honění termínů v práci. Byl to zvláštní pocit, skoro až surrealistický. Ze začátku mě to děsilo, ta nejistota, co bude.
Ale pak, postupně, jsem si začala všímat malých věcí. Vnímala jsem, jak voní ranní káva. Slyšela jsem zpěv ptáků, který se v tom tichu zdál být hlasitější než kdy předtím. Začala jsem si víc všímat svých blízkých, trávit s nimi víc času, opravdu si povídat, ne jen tak mimochodem prohodit pár slov. Tohle zpomalení bylo pro mě obrovskou lekcí. Uvědomila jsem si, jak strašně rychle jsem žila předtím, jak moc mi unikaly ty obyčejné krásy každodenního života. A hlavně, jak moc jsem si myslela, že jsem nenahraditelná, že se beze mě svět zastaví. Nezastavil se.
Naučili jsme se taky víc oceňovat svobodu. Tu naprostou, samozřejmou svobodu jít ven, kamkoli chci, bez roušky, bez přemýšlení o tom, jestli tam potkám někoho nakaženého. Svobodu sednout si s přáteli do kavárny, cestovat, obejmout své blízké. Najednou to nebylo samozřejmé. Pamatuju si, jak jsem si přála jít jen tak, bez cíle, do obchodu pro rohlíky a nedívat se na každého, kdo zakašle. Vážila jsem si každého výletu do přírody, každé procházky lesem. Protože to bylo jediné, co nám z té svobody zbylo. A taky jsme se naučili být kreativní v tom, jak se s tou omezenou svobodou vypořádat. Virtuální večírky, online cvičení, domácí pečení chleba, pletení… Vzpomínáš? Všichni jsme se snažili najít si nějakou činnost, abychom se nezbláznili.
A co se stalo s naší soudržností? Ze začátku to bylo úžasné. Lidé si navzájem pomáhali, šili roušky, nakupovali seniorům, nabízeli pomoc těm, kteří byli v nouzi. Byla to taková vlna solidarity, která mě hřála u srdce. Uvědomila jsem si, že i v těch nejtěžších chvílích jsme schopni se semknout a být si oporou. Že i když se bojíme, dokážeme překonat svůj strach a nabídnout pomocnou ruku. Jenže pak to pomalu vyprchalo. Přišla únava, rozdělení názorů na očkování, na opatření, a ta soudržnost se pomalu vytrácela. A to je asi jedna z věcí, na kterou bychom neměli zapomenout. Že i v těch nejhorších časech v sobě máme tu schopnost být lidští a laskaví.
Pandemie nám taky brutálně ukázala, jak křehký je náš život a jak moc jsme zranitelní. Najednou jsme si uvědomili, že se může stát cokoli, že plánování na desítky let dopředu je vlastně iluze. Že stačí jeden virus a celý náš systém, který se zdál být tak pevný a nezničitelný, se může zhroutit jako domeček z karet. To mě donutilo přemýšlet o prioritách. Co je opravdu důležité? Peníze? Kariéra? Nebo zdraví, rodina, přátelé? Pro mě se ta rovnice změnila. Najednou jsem si uvědomila, že bych dala cokoli za to, abych mohla obejmout své rodiče, i když jsem je viděla jen přes videohovor.
A co online svět? Jasně, technologie nám v té době zachránily krk. Díky nim jsme mohli pracovat z domova, učit se, komunikovat s blízkými. Ale taky nám ukázaly, jak snadné je upadnout do pasti nekonečného scrollování a srovnávání se s ostatními. Kolikrát jsem se přistihla, že místo abych si užívala ticho a klid doma, jsem hypnotizovala obrazovku telefonu, hledala informace, hltala zprávy, které mě jen víc a víc děsily. Naučila jsem se, že i když je online svět skvělý sluha, může být i zlý pán. A že je důležité umět si nastavit hranice.
Co jsme ale z té pandemie zapomněli, nebo spíš vytěsnili? Zapomněli jsme na to zpomalení. Hned jak se všechno otevřelo, vrhli jsme se zpátky do toho šíleného tempa, ještě rychlejšího než předtím. Jako by se každý snažil dohnat, co ztratil. Zapomněli jsme na to, že máme čas. Že je v pořádku občas prostě jen tak být, nedělat nic, jen dýchat. Vrátily se nám nekonečné seznamy úkolů, přeplněné diáře a pocit neustálé honičky. A zapomněli jsme na to, že zdraví není samozřejmostí. Že bychom se o něj měli starat, ne jenom ho brát jako danost. Že preventivní prohlídky nejsou jen nějaká otravná povinnost, ale investice do našeho vlastního života.
Zapomněli jsme taky na tu soudržnost. Najednou jsme se zase začali hádat o maličkosti, hledat viníky, rozdělovat se na „my“ a „oni“. Jako by se ta krize, která nás spojila, najednou stala minulostí a my se vrátili k našim starým zvykům. A to je možná to nejvíc smutné. Protože pandemie nám ukázala, že když držíme spolu, dokážeme překonat i ty největší výzvy.
Takže co nám zbylo? Jizvy, to je jisté. Ztráty, smutek, úzkost. Ale hlavně poučení. Došlo nám, co je v životě opravdu důležité. Objevili jsme, jakou neskutečnou sílu v sobě máme, a že se dokážeme přizpůsobit a přežít i ty nejhorší časy. A taky jsme pochopili, že i v tom největším marastu se dá najít kousek krásy, radosti a vždycky se držíme té nitky naděje.
Otázkou je, jestli si tyhle cenné lekce dokážeme uchovat v paměti a žít podle nich, nebo jestli je prostě pohltí ten každodenní shon a my se vrátíme tam, kde jsme byli předtím. Já doufám, že ne. Doufám, že si z té šílené doby odneseme něco víc než jen vzpomínky na lockdowny a roušky. Že si odneseme moudrost a sílu, abychom žili lépe, plněji a s větší vděčností.
