Článek
Vždycky jsem byla ten typ, co prostě vstane, prohrábne je kartáčem a jde. Žádné složité účesy, žádné hodiny před zrcadlem.
A barva? Tu jsem řešila naposledy někdy v pětadvaceti, kdy jsem si nechala udělat melír, abych vypadala trochu živěji na svatbě mé sestry. Ten experiment skončil tím, že jsem po dvou měsících melír ustřihla, protože mě nebavilo chodit každé tři týdny ke kadeřnici a poslouchat, jak mám zničené konečky. Je mi čtyřicet šest a až donedávna jsem si myslela, že mám své vlasy docela ráda.
Tmavě hnědé, rovné, ničím výjimečné, ale moje. Jenže pak jsem jednoho rána stála v koupelně, rozespalá, s kartáčem v ruce, a něco mě zarazilo. Ve světle zářivky nad umyvadlem jsem si všimla, že ve vlasech nad čelem mám stříbřité nitky. Šediny. Ne jednu nebo dvě, ale rovnou celý pramínek. Jako by se tam někdo snažil nakreslit tenkou stříbrnou tužkou. Chvíli jsem na ten objev zírala a pak se rozesmála. Takže je to tady. Začínám šedivět. Žádná tragédie, říkala jsem si, vždyť je to přirozené. Vzpomněla jsem si na svou babičku, která měla nádherné, stříbrné vlasy, které jí všichni záviděli. Vždycky říkala, že každá šedina je za jednu zkušenost, za jeden příběh. Podle tohohle pravidla jsem asi v poslední době nasbírala pořádnou řádku historek.
Ten den jsem si zašla do drogerie koupit šampon. Nic speciálního, jen ten, co používám obvykle. Procházela jsem uličkami, až jsem našla svou značku, a v tu chvíli ke mně přistoupila prodavačka. Mohlo jí být tak třicet, na sobě měla dokonalý make-up a vlasy svázané do vysokého culíku v barvě, která se v přírodě nevyskytuje – něco mezi platinovou blond a ledově stříbrnou. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se s profesionálním úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou a ukázala na šampon v košíku. „Děkuji, jen si beru tohle.“ Už jsem se chtěla otočit a jít k pokladně, když si zřejmě všimla těch zrádných stříbrných vlasů nad mým čelem. Její úsměv se rozšířil. „Víte, máme teď skvělou akci na barvy L'Oréal Excellence,“ řekla a vedla mě k regálu plnému krabiček s fotografiemi žen s dokonale lesklými vlasy.
„Tady tahle je výborná na první šediny. Je to taková lehká barva, která zakryje šedé vlasy a dodá vašemu přirozenému odstínu lesk a hloubku. A je teď ve slevě, navíc dostanete balzám zdarma.“ Podívala jsem se na krabičku, kterou mi podávala. Tmavě hnědá s označením „Čokoládová“. Na obalu se usmívala modelka s hedvábnými vlasy, které určitě nikdy neviděly šediny, ani rozlámaný konečky, ani nebyly rozcuchané od větru cestou do práce. Byla asi v mém věku, ale vypadala, jako by se jí stárnutí vyhýbalo obloukem. Vzala jsem tu krabičku do ruky a chvíli ji zkoumala. „Byla byste překvapená, jak vás taková drobná změna rozjasní,“ pokračovala prodavačka. „Vypadáte unaveně, a tohle vám dodá trochu života do tváře.“ Vypadám unaveně? To jsem od ní nepotřebovala slyšet. Samozřejmě, že jsem unavená. Kdo by nebyl, když balancuje práci na plný úvazek, domácnost, dospívající dceru a stárnoucí rodiče, kteří potřebují stále víc péče. „Víte, já vlastně nemám čas na barvení,“ oponovala jsem slabě, ale už jsem si prohlížela i ostatní odstíny. Mahagonová, kaštanová, tmavá blond. Každá z těch krabiček slibovala zázrak – omládnout, rozzářit se, cítit se lépe ve vlastní kůži. Prodavačka vycítila mé zaváhání. „Je to opravdu jednoduché, zvládnete to i doma. Trvá to jen třicet minut a vydrží to šest až osm týdnů. A hlavně se budete cítit líp, věřte mi.“
A já jsem najednou nevěděla, co říct. Ten stříbrný pramínek nad čelem byl první vlaštovka. Za rok, za dva, jich bude víc. A pak? Stanu se tou šedivou paní ve frontě v obchodě? Tou, kterou mladí prodavači automaticky oslovují „babičko“? Tou, co už je neviditelná? Položila jsem krabičku zpět do regálu a usmála se. „Děkuji za tip, ale myslím, že to ještě chvíli počká.“ Odešla jsem k pokladně jen s tím obyčejným šamponem. Cestou domů jsem přemýšlela o tom, proč mě ten rozhovor tak rozhodil. Není to přece poprvé, co mi někdo nepřímo naznačil, že vypadám starší. A není to poprvé, co jsem si všimla, že stárnu. Ale přesto mě to zasáhlo. Doma jsem si stoupla před zrcadlo a pořádně si prohlédla ten stříbrný pramínek. Vlastně nevypadal špatně. Byl jako malá jiskra v těch jinak obyčejných vlasech. Jako by říkal – tady jsem, prožila jsem toho hodně a nebojím se to ukázat.
Možná jednou změním názor a půjdu si pro tu barvu. Možná si jednou řeknu, že už nechci vidět, jak stárnu. Ale zatím ne. Zatím si ty šediny nechám. Protože každá z nich je opravdu za jednu zkušenost, za jeden příběh. A já mám těch příběhů ještě plno před sebou.
