Článek
Petr byl ten typ kluka, který měl rád jídlo. Ne tak obyčejně rád — pro něj byla svačina skoro svatý rituál. Každý den v jedenáct třicet pět přesně, když zvonilo na velkou přestávku, vyndal ze školního batohu svou modrou krabičku s nápisem „Nešahej, moje!“ a s úsměvem se pustil do pokladů, které mu nachystala máma.
Byl to čtvrťák na základce, trochu třídní šašek, trochu smolař, ale rozhodně srdcař. Když někdo zapomněl tužku, Petr měl tři. Když někdo upadl, Petr se smál první — ale jen proto, aby ten druhý nezůstal trapně sám.
Ten den začínal jako každý jiný. Ráno zaspal, málem si obul dvě různé ponožky, a při odchodu mámě jen rychle připomněl: „Mami, hlavně nezapomeň na řízek, jo?“ Máma kývla, v ruce zrovna telefon, na uchu šéfka, v druhé ruce chlebíčky na firemní poradu. Petr byl spokojený. Co by se mohlo pokazit?
Ve škole probíhalo všechno normálně. Trochu nudy na matematice, trochu chaosu na tělocviku, a pak – konečně – zvonění na velkou přestávku. Vzduch ve třídě se okamžitě naplnil šustěním sáčků, vůní rohlíků se salámem a typickým žvýkáním, které doprovází dětskou spokojenost.
Petr se usadil do lavice, slavnostně otevřel zip batohu, vytáhl svou modrou krabičku a s teatrálním výrazem pronesl:
„Dámy a pánové, je čas na…“ — otevřel víko — „… nic?“
Ztuhl.
Celá třída se na něj otočila.
Krabička byla dokonale, absurdně prázdná.
„Ty sis to snědl po cestě?“ utrousil Kuba z vedlejší lavice.
„Nebo ti to snědli mimozemšťani?“ přihodila Anička, která si vždycky našla příležitost k vtípku.
Petr chvíli mlčky zíral na prázdné dno. Pak pomalu zvedl oči a s vážnou tváří, jakou by mu záviděl i divadelní herec, pronesl:
„Dámy a pánové, přináším vám revoluci. Nová dieta: vzduchová gastronomie!“
Třída vybuchla smíchem. Kuba se málem udusil soustem rohlíku, Anička tleskala, a dokonce i třídní šprtka Tereza, která se obvykle neusmála ani na vlastní narozeniny, se pousmála.
Petr zvedl krabičku do vzduchu a pokračoval:
„Tady vidíte nejmodernější pokrm. Bez lepku, bez laktózy, bez kalorií! Čistý, přírodní, stoprocentně ekologický!“
„A hlavně bez jídla,“ dodal Kuba a opřel se smíchem o lavici.
Petr to ale pojal jako výzvu. Vstal, přistoupil k tabuli a začal přednášku:
„Vzduchový řízek – recept: Otevřete lednici, hluboce se nadechněte, zavřete lednici. Hotovo! Kdo chce přidat, může si představit bramborový salát!“
Učitelka, která právě vešla do třídy, zastavila se ve dveřích a chvíli sledovala ten výjev. Dvacet dětí v záchvatu smíchu, Petr stojící u tabule a v ruce hrdě třímá prázdnou krabičku.
„Petře,“ oslovila ho s potlačeným úsměvem, „máš nějaké vysvětlení, proč místo oběda děláš stand-up comedy?“
„Mám, paní učitelko. Moje máma mě učí, že důležité je být vděčný i za nic.“
To už se smála i ona.
Když přišel domů, vyprávěl mámě celou historku, gestikuloval, napodoboval spolužáky a dramaticky popisoval, jak byl ten den „hlavní hvězdou třídy, i když tam vlastně nic neměl.“ Máma chvíli nechápala, a pak si plácla do čela.
„Ježiši, Petře! Já jsem ti tam ten řízek zapomněla dát! Měla jsem ho v ruce a pak… jsem ho omylem přibalila tátovi do tašky!“
„Takže táta měl dneska dvojitou porci?“
„Jo. A asi si říkal, že jsem se konečně naučila vařit pořádně.“
Petr se začal smát tak, že mu tekly slzy. „No, aspoň někdo z rodiny měl dobrý oběd!“
Druhý den přinesla máma do školy celou krabici buchet „za omluvu“. Samozřejmě se rozneslo, že to je pro Petra, a třída ho okamžitě překřtila na „šéfkuchaře bez jídla“. On to ale přijal s noblesou. Rozdával buchty, dělal si z toho legraci a říkal: „Včera dieta, dnes cheat day!“
Od té doby se stalo tradicí, že kdykoli někdo zapomněl svačinu, třída žertem prohlásila: „Zase vzduchový řízek, co?“ A Petr? Ten pokaždé odpověděl:
„Jo, speciální edice. Limitovaná.“
Časem z toho vznikla malá legenda. Dokonce i noví žáci, kteří přišli o rok později, slyšeli o „chlapci, co jedl nic“. A Petr? Ten se s tím smíchem naučil jednu důležitou věc — že i z trapasu se dá udělat příběh, pokud se člověk umí zasmát sám sobě.
A tak, když se ho jednou učitelka zeptala, čím by chtěl být, až vyroste, odpověděl bez váhání:
„Kuchařem. Ale jenom na objednávky vzduchového menu.“
Smích se tehdy nesl po celé škole. A Petr, s tou svou prázdnou modrou krabičkou, se stal legendou, která měla — i bez oběda — pořádně plný příběh.
