Článek
Pod stromečkem to ten rok vypadalo jako z katalogu. Děti křičely radostí, když rozbalily nové mobilní telefony. My s manželem jsme stáli stranou, usmívali se a nevěřili vlastním očím. Televize s velkou úhlopříčkou, videokamera, digitální venkovní teploměr. Od jeho rodičů. Od lidí, kteří celý život počítali každou korunu, zhasínali světla po místnostech a vyčítali nám i dražší rohlíky.
Byli jsme v šoku. Příjemném, ale o to víc podezřelém. Říkala jsem si, že se možná změnili. Že s věkem pochopili, že peníze si do hrobu nevezmou. Manžel měl slzy v očích. „Vidíš, přece nás mají rádi,“ řekl tiše. Nechtěla jsem mu brát tu chvíli.
Jenže Vánoce u nás nikdy netrvaly dlouho. Už na Štěpána začal zlobit venkovní teploměr. Ukazoval minus dvacet, i když venku bylo deset nad nulou. Smáli jsme se tomu. Na Silvestra přestal fungovat úplně. Televize se začala sama vypínat. Videokamera nahrála tři minuty a pak zamrzla. A dětské telefony? Jeden se nedal nabít, druhý se restartoval každých pět minut.
Na Silvestra večer jsme místo oslav řešili kabely, návody a zoufalství. „Po Novém roce to reklamujeme,“ řekl manžel. Souhlasila jsem. Byla jsem naštvaná, ale pořád jsem věřila, že jde jen o smůlu.
Po svátcích jsme naložili věci do auta a vyrazili do obchodu. Prodavač se na televizi podíval, zadal sériové číslo do systému a zvedl obočí. „Tohle není z našeho obchodu. Ani z žádného oficiálního prodejního řetězce.“ Podíval se na nás skoro soucitně. „Tohle bylo koupené v bazaru.“
Pamatuji si ten moment úplně přesně. Jak mi ztuhla šíje. Jak se manželovi sevřely rty. Jak děti stály vedle nás a nechápaly, proč se dospělí přestali hádat o techniku a začali mlčet. Zkoušeli jsme další obchod. Stejný výsledek. Bazary. Bez záruky. Bez možnosti reklamace.
Když jsme se vrátili domů, bylo ticho. Takové to těžké, dusivé. „Oni to věděli,“ řekl manžel nakonec. Neptal se. Konstatoval.
A tehdy se ve mně něco zlomilo. Nešlo o ty peníze. Nešlo ani o rozbité věci. Šlo o tu lež zabalenou do vánočního papíru. O předstírání štědrosti u lidí, kteří by si pro slevu nechali vrtat koleno. O ponížení, že jsme si na chvíli mysleli, že jsme pro ně důležití.
Volali jsme jim. Jeho matka se nejdřív zapírala. Pak se rozplakala. Prý chtěli udělat radost. Prý v bazaru říkali, že je to skoro nové. Prý jsme nevděční. Otec byl tvrdší. „Buďte rádi, že jste vůbec něco dostali,“ řekl. „My jsme taky nic neměli.“
V tu chvíli mi došlo, že oni nikdy nepochopí, co udělali špatně. Že v jejich světě je normální dát dětem něco, co sami považují za výhodnou koupi, i kdyby to bylo na pokraji funkčnosti. Že šetření je pro ně víc než vztahy.
Dětem jsme museli koupit nové telefony. Z vlastních peněz. Televizi jsme spláceli na splátky. Videokamera skončila ve sklepě jako memento. A digitální teploměr? Ten jsem vyhodila. S chutí.
Od té doby jsou naše Vánoce jiné. Klidnější. Bez velkých darů. Bez očekávání. A bez iluzí. S tchyní i tchánem se vídáme méně. Povrchně. Zdvořile. Už od nich nic nechceme. A hlavně nic nečekáme.
Protože někdy nejvíc nebolí rozbitá elektronika, ale zjištění, že lidé, kteří by vás měli chránit, vás dokážou s úsměvem obdarovat něčím, co se rozpadne dřív, než skončí svátky.
A ještě vám dát pocit, že byste měli být vděční.
