Článek
Máte doma taky nějaký ten projekt, který začal s nadšením a skončil jako tragikomická vzpomínka? Já jich mám několik, ale jeden vyčnívá. Ten s tou křivou poličkou v obýváku. Můj muž, ten je od přírody kutil. V hlavě má vždycky plán, v rukou nářadí a v očích jiskru. „To zvládneme sami, proč platit řemeslníka?“ To je jeho mantra. A já mu vždycky tak nějak naivně věřím. Přece jen, jsme tým, ne?
Všechno začalo nevinně. Chtěli jsme novou poličku na knihy. Nic složitého, jen jednoduchou, rovnou desku na zeď. Představovala jsem si to už v duchu: naše oblíbené knihy úhledně srovnané, nějaká ta sukulentní kytička, možná fotka. Estetická idylka. Manžel se chopil iniciativy. „Já to vyměřím, ty mi to pohlídáš.“ Znělo to jako skvělý plán. Už u výběru hmoždinek se to začalo drolit. On si vybral nějaké super mega ultra odolné, co vypadaly jako z vesmírné lodi. Já jsem navrhovala ty klasické, co používáme vždycky. „Tyhle to neudrží,“ prohlásil s autoritou. „To je na knihy, to musí držet jak helvetská víra.“ Kdo by se hádal s helvetskou vírou, že? Takže jsme měli hmoždinky jak na připevnění mostu.
Potom přišel na řadu laserový metr. To je taková ta moderní vychytávka, co má všechno udělat snazší. Manžel s ním chodil po obýváku jako šerif, laserový paprsek mu tančil po stěnách. „Tady,“ prohlásil, „tady bude přesně v rovině.“ Věřila jsem mu. Měřil to snad pětkrát. Já jsem stála s tužkou a dělala značky. Byla jsem jeho pravá ruka, asistentka, tichá podpora. Vrtání. To je vždycky drama. Zvuk vrtačky se rozléhá bytem jako z nějakého hororu, všude prach. Manžel vrtal. Já jsem chytala prach pod vrtákem, abychom neudělali nepořádek. Byla jsem hrdinka úklidu. První díra. Dobře. Druhá díra. Taky dobře. Jenže pak se to stalo. Vrtačka se zasekávala. Zdivo se drolilo. Manžel začal spílat. Nejdřív vrtačce, pak zdivu, pak zedníkům, pak mně. „Ty jsi to špatně změřila!“ vyhrkl. „Já jsem to jenom držela!“ bránila jsem se. Ale už bylo pozdě.
Vztahová rovnováha se začala naklánět. Montáž poličky na zeď. Už jen to zvednutí té desky. Byla těžší, než vypadala. Já jsem držela jeden konec, manžel druhý. Snažili jsme se to nacpat do těch předvrtaných děr. Jenže to nešlo. Byly buď moc blízko, nebo moc daleko. Nebo křivé. „To není možné, vždyť jsem to měřil laserem!“ syčel on. Já už se jen modlila, abychom to udrželi a nerozbili něco cenného. Pot ze mě lil proudem. A pak to přišlo. Ten moment pravdy. Polička byla na zdi. Hurá! Ale… nebyla rovně. Byla lehce šikmo. Jako by se opilá vracela z hospody. Z jednoho konce byla výš, z druhého níž. Jako by se někdo snažil o moderní umění, ale nepovedlo se. Manžel na ni zíral s neuvěřitelným výrazem. Já jsem se snažila potlačit chichotání. Bylo to absurdní. A já to věděla. „To je ale divný,“ zamumlal. „Vždyť jsem to měřil! Laserem!“ Opakoval to jako zaklínadlo, jako by laser měl moc všechno napravit.
Vytáhl vodováhu. A vodováha mluvila jasně. Ne rovně. Bylo tam minimálně centimetr. A to je u poličky, na které mají stát knihy, dost. Jako by tam byl malý kopeček. Pokusili jsme se to narovnat. Manžel utáhl jeden šroub, pak druhý. Polička se jen víc ohýbala. Pak povolil. Pak zatáhl zase. Vypadalo to, jako by se snažil poličku zlomit vůlí. Nepovedlo se. Nakonec to vzdal. S povzdechem, který zněl jako rezignace na celý svět, prohlásil: „Tak to necháme tak.“
A tak ji máme. Křivou poličku v obýváku. Je to taková tichá připomínka našeho DIY dobrodružství. Když na ni koukám, vybavím si celou tu anabázi. Ten laserový metr, ty super hmoždinky, ten prach, ty hádky o úhly. A ten jeho výraz, když zjistil, že i s nejmodernější technikou dokážeme stvořit uměleckou odchylku. Někdy se na ni dívám a říkám si, že je to vlastně vtipné. Je to takový náš malý pomník ambicím. A lekce pokory. Už víme, že ne všechno se dá zvládnout sám. A že někdy je lepší prostě zavolat řemeslníka. Zaplatit si za to. A ušetřit si nervy a manželství. Ale zase, neměli bychom takhle hezkou historku. A ty knihy na ní vypadají taky trochu křivě. Jako by i ony ztratily iluze o dokonalosti. Ale drží. A to je asi to nejdůležitější. I když se něco nepovede, pořád to může sloužit svému účelu. A může vám to vykouzlit úsměv na tváři, když si vzpomenete na tu cestu k tomu, jak se dostala na zeď. I když trochu šikmo.
