Článek
Když dneska slyším slovo „striptýz“, stáhne se mi žaludek. Přitom to mělo být nevinné. Dárkový moment. Něco, co se vypráví u piva: Pamatuješ, jak mu žena k padesátinám pozvala striptérku? Smích. Potlesk. Konec historky. Jenže některé historky nekončí pointou. Některé končí prázdnou polovinou postele.
Manžel slavil padesátiny. Kulaté. Velké. Chtěla jsem, aby měl pocit, že je pořád chlap. Že pořád stojí za pozornost. Šedesát lidí, přátelé, rodina, kolegové z práce. Pronajatý sál, raut, víno, hudba. A já, pyšná organizátorka, která chtěla být „ta skvělá manželka“. Ta, co se nebojí trochu přestřelit.
Striptérku mi doporučil známý. „Je profesionální, žádná vulgárnost,“ říkal. Věřila jsem tomu. Věřila jsem i svému muži. Po dvaceti letech manželství si myslíte, že znáte hranice. Že víte, co je jen hra a co už je oheň.
Přišla v červeném. Úsměv, který se nedá naučit. Sebejistota, která se nedá koupit. V sále to zahučelo. Smích, pískání, mobily v rukách. Manžel seděl na židli uprostřed, trochu zrudlý, trochu opilý, lichocený. Já stála opodál a říkala si: Podívej, jak se baví. Jak je šťastný.
Tanec trval pár minut. Doteky, které měly být jen iluze. Publikum řvalo. Rodina se smála. Kolegové tleskali. A já? Já se smála taky. Protože jsem si myslela, že to mám pod kontrolou.
Neměla.
Po vystoupení přišel přípitek. Striptérka se převlékla, zůstala ještě chvíli. „Jen dopije skleničku,“ říkal někdo. Manžel s ní mluvil. Dlouho. Smál se jinak, než se smál se mnou. Všimla jsem si toho, ale zahnala to. Nechcete být ta žárlivá. Ta hysterická. Ta, co kazí oslavu, kterou sama připravila.
O týden později mu začaly chodit zprávy. „Pracovní věci,“ řekl. O měsíc později byl víc pryč. „Krize v práci.“ O dva měsíce později byl doma cizí. A o tři měsíce později už jsem věděla jméno, povolání a adresu ženy, kterou jsem si sama pozvala do života.
Striptérka. Jeho milenka.
Řekl mi to bez velkého dramatu. Unaveně. Jako by mluvil o počasí. „Stalo se to,“ řekl. „Neplánoval jsem to.“ V tu chvíli máte chuť křičet. Mlátit. Rozbít skleničku o zeď. Místo toho jen sedíte a slyšíte vlastní dech. Protože víte, že některé věci už nejdou vrátit.
Nešlo o sex. Ten byl skoro vedlejší. Šlo o to, že se do ní zamiloval. Do někoho, kdo ho obdivoval bez historie. Bez účtů, dětí, hypotéky, starých hádek. Ona byla nový začátek. Já byla minulost.
Nejhorší bylo okolí. „To sis měla rozmyslet.“ „Co jsi čekala?“ „To byl risk.“ Jako by vina byla jen moje. Jako by razítko „pozvala striptérku“ automaticky znamenalo „zodpovědná za rozpad manželství“. Ano, byla to chyba. Moje chyba. Ale nebyla jediná.
Rozvod přišel rychle. Prakticky. Dvacet let se vešlo do několika papírů. Byt, auto, víkendy. On odešel. Ona zůstala v příběhu. Já zůstala s lítostí, která pálí víc než vztek.
Dodnes si ten večer přehrávám. Co kdybych ji nepozvala? Co kdybych byla nudnější, opatrnější, méně „moderní“? Jenže pravda je krutější: kdyby to nebyla ona, možná by to byla jiná. Ale tahle má tvář, jméno a červené šaty.
Tenhle příběh není varování před striptérkami. Je varováním před iluzí, že máme všechno pod kontrolou. Že láska je imunní vůči pokušení. Že když něco myslíme jako vtip, nemůže to skončit tragédií.
Já chtěla manželovi dát zážitek. Dala jsem mu nový život. A sobě prázdné místo u stolu, kde se ještě nedávno slavilo.
