Článek
Ještě před pár měsíci se naše kuchyň měnila v bojiště. V sedm ráno startovala snídaňová operace, kdy se vajíčka smažila, toasty skákaly a mléko bublalo. Pak následovala logistická mise obědů, kdy jsem do krabiček balila zbytky od večeře, případně narychlo tvořila sendviče pro manžela a děti. Vrchol dne? Samozřejmě večeře. Nejméně tři chody, protože přece musíme jíst zdravě a pestře. Rýže, brambory, maso, zelenina… A pak samozřejmě hora špinavého nádobí. Byla jsem z toho k smrti unavená. Každý den se ta scéna opakovala.
Vstávala jsem s myšlenkami na to, co dneska uvařím. Chodila jsem spát s pocitem, že jsem místo relaxace absolvovala kuchařský maraton. Moje hlava byla plná receptů, seznamů na nákupy a výčitek, že jsem zase zapomněla koupit majoránku. Vaření se z radosti stalo povinností, z koníčku otravnou dřinou. A co bylo nejhorší? Nikdo si toho pořádně nevšiml. Všichni to brali jako samozřejmost. Můj manžel? Ten jen spokojeně mlaskal a chválil, jak mi to zase krásně voní. Děti? Ty se soustředily hlavně na to, aby snědly jen to, co jim chutná, a zbytek nechaly na talíři.
Byl to naprosto obyčejný úterý. Zase jsem stála u sporáku a chystala večeři. Brambory se vařily, maso se peklo, zelenina se dusila. Najednou se mi udělalo nevolno. Ne fyzicky, spíš duševně. Pocítila jsem takovou únavu a rezignaci, že jsem musela vypnout sporák a sednout si. V tu chvíli jsem věděla, že takhle už dál nemůžu. Že potřebuji změnu. Že musím přestat. Přestat vařit.
Manžel se vrátil z práce a s úsměvem se zeptal: „Co máme dneska dobrého, lásko?“ Podívala jsem se na něj a řekla jsem to nahlas. Poprvé. „Nic.“ Manželův úsměv zamrzl. Děti, které se mezitím seběhly do kuchyně s hladovými obličeji, se na mě dívaly s otevřenou pusou. Bylo to, jako bych jim oznámila, že zítra už nebude svítit slunce. Ticho v kuchyni by se dalo krájet. Pak se ozval manžel: „Jak to nic? Ty jsi nemocná?“ A děti hned vpadly do toho sborově: „Mami, já mám hlad!“
Vysvětlila jsem jim to. Snažila jsem se být klidná, ale vnitřně jsem se třásla. „Nebudu už vařit. Je mi to líto, ale už nemůžu. Jsem unavená. Potřebuju si odpočinout.“ Manžel se snažil být chápavý, ale bylo vidět, že je v šoku. Začal klást ty typické otázky. „Ale co budeme jíst? Kam budeme chodit na obědy? To budeme jíst jenom rohlíky?“ Děti mezitím začaly hystericky plakat, že „umřou hlady“. Snažila jsem se jim vysvětlit, že hlady neumřou, že se zkrátka změní režim. Že si buď budou muset něco připravit sami, nebo si koupíme jídlo venku. Následující dny byly peklo. Manžel byl zjevně naštvaný, i když se snažil to nedávat najevo. Každý den se mě ptal, jestli si to už „rozmyslela“. Děti se mě pořád ptaly, kdy „už zase budeme mít normální jídlo“.
Zpočátku jsem se cítila provinile. Vždyť jsem jim vždycky vařila s láskou, snažila jsem se jim dát to nejlepší. Ale pak jsem si uvědomila, že moje duševní zdraví je důležitější než jejich plné žaludky. Postupně se situace začala měnit. Manžel, když zjistil, že opravdu nemám v plánu se vrátit ke sporáku, začal hledat řešení. Procházeli jsme slevové letáky, zjišťovali možnosti jídel z dovozu, objevili pár cenově dostupných jídelen v okolí. Děti se také začaly přizpůsobovat. Už si samy umí připravit jednoduché snídaně a obědy. Samozřejmě, ze začátku to bylo plné pokusů a omylů. Spálené toasty, přesolená vajíčka. Ale učí se. A to je pro mě důležité. Peníze? Ano, je to dražší. Určitě. Ale spočítali jsme si to. Když vezmeme v úvahu čas, který jsem strávila vařením, nakupováním, uklízením. Když si uvědomím, kolik peněz jsem vyhodila za suroviny, které se zkazily, protože jsem je nestihla spotřebovat. Když si uvědomím, kolikrát jsem si koupila kávu cestou do práce, protože jsem neměla čas si ji udělat doma… Najednou to nevypadá tak hrozně. A co je nejdůležitější: mám volný čas. Mám čas na sebe. Mám čas si číst. Mám čas jít ven s kamarádkami. Mám čas se věnovat svým koníčkům, které jsem roky odkládala. Mám čas se zhluboka nadechnout. Mám čas prostě být. A to je k nezaplacení.
Paradoxně, i když nevařím, jsme jako rodina pohromadě víc než dřív. Dříve jsem se v kuchyni zavírala a vařila, zatímco ostatní byli v obýváku. Teď, když jdeme do restaurace nebo si objednáme jídlo, jsme všichni u jednoho stolu a povídáme si. Nikdo nespěchá, nikdo nestresuje. Objevili jsme nová místa, nové chutě. Náš život se stal takovým malým kulinářským dobrodružstvím. Jasně, občas si někdo posteskne po „maminčině řízku“. Ale já se usměji a řeknu: „Tak si ho udělejte!“ Někdy si ho udělají. Manžel si občas vzpomene na nějaký recept z dětství a pustí se do něj. A děti? Ty už umí připravit palačinky tak dobře, že by se za ně nemusel stydět ani profesionální kuchař.
Není to o tom, že bych rodině odepírala jídlo. Je to o tom, že jsem přestala být otrokem kuchyně. Je to o tom, že jsem si uvědomila, že můj život není jen o tom, abych se starala o druhé, ale i o tom, abych se starala o sebe. A tahle změna mi dala sílu a energii, kterou jsem už dlouho neměla. Takže ano, rodina je v šoku. Ale já jsem konečně šťastná. A to je pro mě to nejdůležitější. Kdo by to byl řekl, že k tomu stačí tak málo? Jen přestat vařit.
