Článek
Vzduch byl tehdy prosycený vůní čerstvě posečené trávy a třešňového květu, když jsme poprvé zastavili před naším novým domem. Vzduch byl tu, na venkově, tak jiný než v městě, čistý a plný příslibů. Celá ta naše pražská uspěchanost, ten neustálý shon a ten pocit, že se člověk míjí s ostatními, aniž by je vůbec viděl, to všechno mělo zmizet. Tady, v té malé vesničce, uprostřed polí a lesů, jsem si malovala idylku – ranní káva na zápraží s výhledem na východ slunce, večerní procházky po polních cestách, a hlavně, hlavně ta komunita. Vždyť vesnice je o komunitě, o tom, že se lidé znají, pomáhají si, jsou si blízcí, že si člověk může s každým popovídat, poprosit o pomoc, když se něco stane. Alespoň tak jsem si to naivně malovala, když jsem procházela kolem sousedovic plotů a představovala si ty sousedské besedy, grilovačky a společné oslavy. Sbalila jsem si všechny své dobré úmysly, otevřené srdce a hromady optimismu, protože jsem věděla, že zapadnout bude chtít trochu snahy, ale věřila jsem, že to zvládnu, vždyť jsem přece společenský člověk, ráda poznávám nové lidi.
První týdny byly plné vybalování krabic a snahy o navázání prvních kontaktů. Pekla jsem buchty a nosila je sousedům, snažila se navázat nějaký hovor, prohodit pár slov. S úsměvem jsem mávala každému, koho jsem potkala na cestě, když jsem venčila psa nebo šla pro rohlíky. Zvala jsem je na kávu, nabízela pomoc s čímkoliv, s něčím na zahradě nebo s odvozem do města. Když jsem viděla někoho na zahradě, přišla jsem pozdravit, prohodit pár slov o počasí, o tom, jak krásná je příroda kolem, jak je tu klid, jak se nám tu líbí. Ale místo otevřené náruče a přátelských úsměvů jsem narážela na chladnou zeď. Mávání bylo často přehlíženo, nebo jen letmé, buchty přijaty s prázdným „děkuji“, které sotva vyšlo z úst, a pozvání na kávu se buď zdvořile odmítalo, nebo se na ně nikdy nedostalo, vždy se našla nějaká výmluva. Rozhovory byly krátké, strojené, plné zdvořilostních frází, za kterými jsem cítila neprostupnou bariéru, jakousi neviditelnou, ale pevnou zeď. Bylo to, jako bych mluvila s kamenem, který sice stojí na místě, ale nereaguje na žádnou snahu o interakci, o navázání kontaktu.
Snažila jsem se pochopit. Možná jsou jen stydliví, říkala jsem si. Možná potřebují čas. Praha je něco jiného, tady se nespěchá, lidé si dávají na čas, možná jsem příliš netrpělivá. Tak jsem se snažila ještě víc, ještě usilovněji. Opravila jsem plot, který sousedovi padal, aniž by si o to řekl, nabídla jsem, že pohlídám děti, když potřebovali, nebo že je odvezu k lékaři. Ale nic. Žádná reciprocita, žádné pozvání zpět, žádný náznak toho, že by se ledy lámaly, že by se něco měnilo k lepšímu.
Po pár měsících jsem začala cítit zoufalství, takové to těžké, beznadějné zoufalství. Moje dříve nevyčerpatelná zásoba optimismu se tenčila s každým ignorovaným pozdravem, s každým pohledem, který se mi vyhnul, jako bych byla vzduch. Manžel to viděl a snažil se mě utěšovat, říkal, ať si z toho nic nedělám, ale i on začal cítit tu tíhu, tu podivnou izolaci, to tiché nepřijetí. Vesnice, která měla být naším útočištěm, naším novým začátkem, se stávala naší klecí, kde jsme byli sami, obklopeni lidmi, kteří nás nechtěli. Proč? Ta otázka mi vrtala hlavou dnem i nocí, nedala mi spát. Byla jsem milá, vstřícná, snaživá, dávala jsem do toho všechno. Co jsem dělala špatně? Nebyla jsem hlučná, nepůsobila jsem problémy, snažila jsem se zapadnout, být neviditelná, ale zároveň přátelská. A pak, jednoho dne, mi to konečně došlo, jako když se rozsvítí žárovka v temné místnosti a najednou člověk vidí všechno jasně.
Bylo to během jedné z mých „náhodných“ procházek, kdy jsem potkala starou paní Novákovou, která si jako jediná občas povídala se mnou o počasí nebo o tom, jak se mi daří na zahradě. Byla to taková ta starší dáma, která vždycky věděla všechno o všech, taková vesnická kronikářka, co znala každý drb a každou historii. Po delší době, kdy jsme si povídaly o kytkách a o tom, jak se mi daří na zahradě, si najednou povzdechla, s takovým tím smutkem v hlase. „Víte, slečno, vy jste hodná, to jo, ale… vy jste si tady nesedla. Tady to není jako ve městě, víte.“ Byla jsem zmatená, nechápala jsem. „Ale já se tak snažím, paní Nováková, nevím, co dělám špatně, co jsem udělala.“ A ona se na mě podívala s takovým tím vědoucným pohledem, který mívá člověk, co už viděl všechno a zná všechny souvislosti. „Víte, vy jste si nekoupila dům od pana Krále. A nepostavili jste si ho na pozemku po Novákových.“ Její slova mi zněla v uších jako zjevení, jako bych najednou pochopila tajnou šifru.
Došlo mi to. My jsme si dům koupili od lidí, kteří se sem před pěti lety taky přistěhovali z města, a kteří se po dvou letech v tichosti odstěhovali, protože to prostě „nedali“, nevydrželi ten tlak. Ti lidé si dům postavili na pozemku, který kdysi patřil staré, vážené rodině z vesnice, a to se nikdy neodpouštělo. A my jsme prostě přišli, už jako „ti druzí“, a koupili si to od nich, čímž jsme se stali součástí té „problémové“ historie, aniž bychom to tušili. A pak mi to došlo v plné síle, s takovou tou ostrou bolestí: Můj největší problém nebyl v tom, co jsem udělala nebo neudělala konkrétně. Můj největší problém byl v tom, co jsem udělala špatně, aniž bych si toho byla vědoma, a jakou jsem měla „minulost“, a to i když nebyla moje, ale zděděná po předchozích majitelích.
My jsme prostě nebyli ‚jedni z nich‘, co se tu narodili a vyrostli, nebo co tu žili po generace a měli to tu v krvi. Ani jsme se sem nepřistěhovali před desítkami let a neprokázali, že sem ‚patříme‘ a jsme ‚součástí té naší komunity‘. Ne, my jsme byli ‚ti z města‘, takoví ti ‚náplavy‘, co si koupili dům za ‚pražské prachy‘, co ‚nerozumí našim zvykům‘ a dělají všechno jinak. A co bylo nejhorší, zabydleli jsme se v majetku, který podle jejich starých pořádků ‚správně‘ patřil někomu jinému, někomu odsud. Starý pan Král byl v obci známá postava, jeho dům tam stál přes sto let, a když ho předchozí majitelé prodali, bylo to vnímáno jako zrada na vesnici, na tradicích, na celé historii. A pozemky? Ty byly generace v majetku místních rodin, a když se tam začalo stavět, bylo to bráno jako narušení starých pořádků, jako něco, co sem nepatří. To vše se na nás nalepilo jako nálepka, jako cejch, kterou nešlo smýt, ať jsem se snažila sebevíc.
Najednou jsem viděla ty pohledy, které jsem dříve nechápala, ty chladné, ale ne nepříjemné výrazy. Nebyla to zášť, ani otevřená nenávist. Byla to spíš opatrnost, hluboká nedůvěra a určitá forma pasivního odporu, takové to tiché „my víme své“. Vesničané žijí svými životy po svém, mají své rituály, své zvyky, své nepsané zákony, které se předávají z generace na generaci, které jsou staré jako ta půda, na které stojí jejich domy. A my jsme do toho vstoupili, jako slon do porcelánu, aniž bychom to tušili, aniž bychom chápali ty skryté nuance. Můj pražský původ, s mým rychlým mluvením a snahou všechno řešit hned, byl v rozporu s jejich pomalým, uvážlivým tempem, s jejich „na všechno je čas“. Moje „městské“ způsoby, jako snaha o navázání rychlého a povrchního přátelství, byly v rozporu s jejich hluboce zakořeněnými vztahy, které se budovaly celá desetiletí, ne dny, ne týdny. A ta koupě domu, která byla v jejich očích „špatná“, nás okamžitě zařadila do kolonky „těch cizích“, „těch, co sem nepatří“. Pochopila jsem, že na vesnici si nelze „koupit“ přátelství, nelze si ho „vynutit“ dárky a nucenými rozhovory, nelze si ho získat silou. Přátelství a přijetí si tam musí člověk zasloužit, a to trvá generace, to se dědí.
Je to zvláštní pocit, žít v takové izolaci, obklopená lidmi, kteří vás nechtějí, aniž byste udělali něco konkrétně špatného, aniž byste někomu ublížili. Je to jako být neviditelná, ale zároveň neustále pod drobnohledem, pod nůžkami drbů, pod neustálým hodnocením. Snažila jsem se dál, ale už ne s tou naivní energií, už ne s tou slepou vírou. Spíš s pokorou a pochopením pro jejich svět. Mluvila jsem s manželem. Řekla jsem mu, že asi nikdy nebudeme „jedni z nich“, že to není osobní, ale hluboce zakořeněné v historii a zvyklostech. Nešlo o to, že bychom byli špatní lidé, nebo že bychom se nesnažili. Šlo o to, že jsme přišli odjinud, v „špatný“ čas a na „špatné“ místo, alespoň v jejich očích. Vesnická komunita, to není jen skupina lidí, to je živý organismus s vlastní pamětí, s vlastními pravidly, s vlastní duší. A my jsme byli jen cizí těleso, které se snažilo vetřít dovnitř, aniž by chápalo vnitřní fungování.
Naučila jsem se žít s tou skutečností. Už nepeču buchty, už se nenuceně neusmívám na každého, kdo projde kolem. Jsem prostě sama sebou, dělám si svou zahradu, chodím na procházky se psem, a když potkám paní Novákovou, s vděčností si s ní popovídám o počasí. Respektuji jejich ticho, jejich zvyky, jejich hranice. A oni? Možná mě nikdy nepřijmou plně mezi sebe, ale už necítím tu aktivní nevraživost. Spíš jakousi tichou akceptaci toho, že tu prostě jsem, že tu bydlím. Je to zvláštní život, ale už vím, proč se to děje, a to mi přináší alespoň trochu klidu, nějaké to vnitřní smíření. Pochopila jsem, že si prostě musím najít svou vlastní vesnici uvnitř sebe a být spokojená s tím, že mé hluboké přátelství a sounáležitost budu hledat jinde, mimo tyto hranice. Někdy, ač se snažíte sebevíc, prostě nemůžete změnit staré pořádky a lidské zvyky, které jsou hluboko vryty do země, na které stojíte.
