Článek
Začnu tím, že jsem si jistá, že všichni znáte ten nekonečný kolotoč. Všude na nás vyskakuje zdravotní prevence. Z rádia, z televize, z internetu, z billboardů. Dneska už snad i z krabice od mléka na mě pomrkává nějaký letáček, co mi připomíná, jak moc je důležité dbát o své zdraví. Jděte na prohlídky! Nechte se vyšetřit! Zachraňte si život! Zní to krásně, až skoro idylicky, že? Takové to, že se prostě objednáte, přijdete a za hodinku máte klid na další rok. Jenže to je jenom teorie, krásná pohádka, co se moc neshoduje s realitou. Protože ta realita, ta je o dost drsnější, plná frustrace, nekonečného čekání a pocitu, že místo toho, abyste se o sebe starali, celý rok jenom naháníte termíny.
Mám pocit, že jsem teď skoro expertem na to, jak vypadá dnešní preventivní prohlídka. A víte, co? Škoda mluvit. Dřív to bylo tak, že jste si prostě zašli k praktickému lékaři, ten vás prohlédl, vzal krev, a když se mu něco nezdálo, poslal vás dál. Bylo to takové jednodušší, řekla bych i lidštější. Dneska? Dneska to začne už jenom u toho, že si musíte vlastně vymyslet, co byste asi tak všechno potřebovala zkontrolovat. Že by vám to poradil praktický lékař? Nene. Ten vám jenom řekne: „Jasně, preventivní prohlídka, tady máte žádanku na krev a moč, a kdyby se vám něco nezdálo, tak si zajděte tam a tam.“
A pak to začne. To nekonečné kolečko obvolávání, zjišťování volných termínů a křečovitých pokusů vtěsnat to všechno do kalendáře, kde už stejně není místo. Pamatuju si, jak jsem začala. Říkala jsem si, že jsem přece zodpovědná, že se nenechám odbýt. Tak jsem si udělala takový malý seznam. EKG? Jasně, srdce je přece důležité. Zavolám, a paní na druhé straně linky mi s klidem oznámí, že nejdřív za tři týdny. Tři týdny? Vždyť to není nic urgentního, tak to nevadí, řekla jsem si. Ale už v tu chvíli se mi začalo něco nezdát. A pak to pokračovalo. Štítná žláza? No jasně, v rodině máme nějaké problémy. Volám endokrinologovi. A tam už to bylo horší. „Paní, nejdřív za tři měsíce, máme plno.“ Tři měsíce? Vždyť už to pomalu bude půl roku, než se dostanu jenom ke dvěma specialistům. A co mamograf? Ten je přece tak důležitý, všude o něm mluví. Objednávám se na mamografii a tam už mi paní řekne: „Půl roku, paní. Dřív to nejde.“ Půl roku! To už je vážně k nevíře. A pak jsou tu oči. Už pár let cítím, že mi zrak slábne, ale pořád jsem to odkládala. No nic, teď je přece ta prevence, že? Volám očnímu. „Měsíc.“ Aspoň něco, říkám si. Měsíc uteče jako voda. A pak přišel gastro. Už nějakou dobu mě občas bolí břicho, tak jsem si řekla, že to by bylo dobré zkontrolovat. Volám tam a termín mám za dva měsíce. Dva měsíce! A takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Gynekologie, zubař, dermatologie…
Každý má svůj vlastní kalendář, svoje vlastní pravidla, a vy se jenom snažíte ty střípky poskládat dohromady do nějakého smysluplného celku. No a tak teď pomalu celý rok chodím po vyšetřeních. Nejdřív čekám tři týdny na EKG, pak si dám tříměsíční pauzu, než se dostanu na štítnou žlázu. Mezitím se snažím vměstnat ten mamograf, který mi zabere další půlrok v diáři. A do toho všeho se snažím žít normální život, chodit do práce, starat se o rodinu. Vždyť už to ani není prevence, ale taková preventivní pouť. Putuji od jednoho specialisty k druhému, s hromadou žádanek v ruce a s pocitem, že mi ten systém spíš bere energii, než aby mi ji dodával.
Když se mě teď někdo zeptá, jak se cítím, tak si v duchu povzdechnu. Jasně, že se chci starat o své zdraví. Jasně, že mi záleží na tom, abych byla v pořádku. Ale ten systém, ten mi to tak strašně ztěžuje! Často si říkám, že je to jenom na papíře. V televizi vám říkají: „Jděte na preventivní prohlídky! Včasné odhalení je klíčové!“ A pak se snažíte, opravdu se snažíte, ale narazíte na zeď. Na zeď plnou obsazených termínů, přeplněných ordinací a unavených sester, které už ani nemají sílu být milé. A taky na zeď svého vlastního kalendáře, který je prostě omezený.
Nejhorší na tom je, že se člověk začne cítit jako obtížný hmyz. Jako byste je obtěžovala tím, že chcete dbát o své zdraví. Jsem jen další jméno na seznamu, další položka v kolonce. Vlastně mě to nutí přemýšlet, jestli by nebylo jednodušší prostě se na to vykašlat. Vždyť kdybych se na to vykašlala, ušetřila bych si spoustu času, nervů a frustrace. Ale pak si uvědomím, že to přece nejde. Protože o mé zdraví jde přece jenom mně. A tak se zase nadechnu, vezmu telefon a začnu obvolávat další specialisty. Protože ten boj, ten prostě nemůžu vzdát. Ale musím říct, že se mi občas zdá, že je to spíš boj s větrnými mlýny, než s nějakou nemocí.
A tak si představuji, jak jednou přijdu do ordinace, a řeknu: „Tak, pane doktore, mám za sebou všechny preventivní prohlídky. Jsem vyčerpaná, ale aspoň vím, že jsem zdravá!“ A on se na mě podívá s úsměvem a řekne: „Výborně, paní, teď si můžete rok odpočinout.“ Jenže vím, že to takhle fungovat nebude. Za rok se ten kolotoč roztočí nanovo. A já vím, že i když je to frustrující, tak to prostě udělám. Protože i když je to dřina, tak to za to stojí. Doufám.
