Článek
Rovnocennost na papíře, realita na talíři: Když se partnerství stane pohádkou pro jednoho Sedím u stolu, popíjím už třetí hrnek vlažného čaje a sleduji páru stoupající z právě uvařené večeře. Vůně bylinek a pečeného česneku se line celým bytem, ale nějak mě netěší. Můj pohled totiž klouže k prázdnému místu naproti. Tam, kde by měl sedět on.
Přišel domů. Unavený, to ano. Hodil tašku do kouta, s povzdechem se svalil na gauč a než jsem stačila říct ani „ahoj“, už spokojeně oddychoval. Spánek spravedlivých po náročném dni. Já mezitím stihla vyndat prádlo z pračky, pověsit ho, napsat ten esej, co mi visel nad hlavou už týden, a teď, s kručením v břiše, jsem konečně dovařila.
A v tu chvíli mi to zase došlo. Ten hořký pocit, který se vkrádá do všedních dnů jako nezvaný host. My dva. Prý rovnocenní partneři. Na papíře to zní krásně. V těch moderních příručkách o vztazích se to píše tučným písmem. Sdílení povinností, vzájemná podpora, rovnocenné zapojení do chodu domácnosti. Jenže realita má k těmto vznešeným ideálům často daleko jako Měsíc k Zemi.
Nechápejte mě špatně. Nemyslím si, že by můj partner byl zlý člověk. Naopak, má spoustu skvělých vlastností. Je chytrý, vtipný a když se mu chce, dokáže být i pozorný. Ale ta každodenní rutina, ta neviditelná tíha domácnosti a péče o ni, ta nějak zázračně dopadá jen na moje bedra. A já se ptám proč? Proč já musím být ta, která automaticky ví, že došel prací prášek? Proč já musím plánovat nákupy, kontrolovat, jestli je zaplacená elektřina, a vzpomenout si, že je potřeba objednat opraváře na ten kapající kohoutek? Proč, když přijde domů, si prostě lehne a usne, zatímco já přepínám mezi rolí kuchařky, uklízečky, studentky a občas i psychologa, když potřebuje vyslechnout po náročném dni? Možná si řeknete, že si za to můžu sama. Že jsem si ho takhle vychovala. Možná máte pravdu. Možná jsem na začátku vztahu, plná idealistických představ o lásce a soužití, přehlédla ty drobné signály, které už tehdy naznačovaly, jakým směrem se naše „rovnocenné partnerství“ bude ubírat. Možná jsem se bála cokoliv namítnout, abych nenarušila tu křehkou idylku zamilovanosti. Jenže čas plyne a idylka se pomalu mění v realitu. A v té realitě já často cítím, že táhnu ten náš partnerský vozík sama. On sedí pohodlně uvnitř a občas mi hodí jablko na povzbuzení, ale ten kopec před námi musím vyšlapat já.
A to bolí. Bolí ta nespravedlnost. Bolí ten pocit, že moje práce a můj čas jsou méněcenné. Bolí ta samota uprostřed vztahu. Protože partnerství by mělo být o sdílení. O podpoře. O tom, že se můžeme jeden na druhého spolehnout, ať už jde o radosti, nebo o ty všední starosti. Nechci, aby to vyznělo jako stížnost. Spíš jako zoufalé volání po pochopení. Chci, aby si uvědomil, že rovnocennost není jen prázdné slovo. Je to aktivní snaha obou partnerů o to, aby se nikdo necítil přetížený, vyčerpaný a nedoceněný. Možná by stačilo tak málo. Možná by stačilo, kdyby se zeptal: „S čím ti můžu pomoct?“ Místo toho, aby se rovnou odebral do říše snů. Možná by stačilo, kdyby si sám od sebe všiml hromady prádla a bez ptaní ji pověsil. Možná by stačilo, kdybychom si sedli a upřímně si promluvili o tom, jak si představujeme naše společné soužití, a našli kompromis, který bude vyhovovat oběma. Protože já nechci být ta, která jen vaří, pere a píše úkoly. Chci být partnerka. Rádce. Přítelkyně. Milenka. Chci sdílet nejen lože, ale i starosti všedního dne. Chci se cítit jako rovnocenná součást našeho vztahu, ne jako neviditelná služebná.
A tak tu sedím u toho stolu, sleduji tu prázdnou židli a v hlavě mi víří tisíc myšlenek. Co dál? Jak to změnit? Mám vůbec sílu na to s tím něco dělat? Nebylo by jednodušší prostě rezignovat a smířit se s tím, že rovnocennost je jen pohádka, kterou si vyprávíme na dobrou noc? Ne. Nemyslím si. Hluboko uvnitř stále věřím, že to jde. Že se můžeme posunout dál. Že můžeme najít způsob, jak žít spolu jako skuteční partneři. Jen k tomu bude potřeba víc než jen prázdná slova. Bude k tomu potřeba skutečná snaha, ochota naslouchat a respektovat potřeby toho druhého.
A já doufám, že ten spící muž na gauči se probudí. Nejen do nového dne, ale i do nové reality našeho vztahu. Reality, ve které rovnocennost nebude jen krásným slovem na papíře, ale hmatatelnou součástí naší každodenní reality. Protože jinak ta večeře, kterou jsem s láskou uvařila, zhořkne v ústech oběma. A to by byla škoda. Velká škoda.
