Článek
Těšila jsem se jako malá holka. Můj nový přítel David, mě pozval na večeři. Ne ledajakou večeři. Šlo o podnik, o kterém se v našem městě šušká jako o chrámu gastronomie. Elegantní prostředí, svíčky na stolech, číšníci v bílých rukavičkách a menu, ze kterého se mi při pohledu na ceny lehce zamotala hlava. Ale říkala jsem si, fajn, jednou za čas si člověk může dopřát trochu luxusu. A navíc, David působil tak galantně a štědře…
Už samotná rezervace probíhala s velkou pompou. David několikrát telefonoval, ujišťoval se, že budeme mít ten nejlepší stůl s výhledem, a dokonce se ptal na moje oblíbené květiny, aby je mohl nechat na stole. Cítila jsem se výjimečně, jako v romantickém filmu. Oblékla jsem si své nejlepší šaty, pečlivě se nalíčila a s mírnou nervozitou jsem vyrazila na smluvené místo.
Restaurace byla přesně taková, jak jsem si představovala – elegantní, s tlumeným osvětlením a atmosférou, která šeptala o výjimečných okamžicích. David už tam čekal, usmíval se a okamžitě mi nabídl sklenku šampaňského na uvítanou. Konverzace plynula lehce, smáli jsme se, povídali si o našich zájmech a já jsem si v duchu říkala, že tohle by mohl být začátek něčeho krásného. Objednali jsme si několik chodů, každý vypadal jako umělecké dílo na talíři a chutnal ještě lépe. David vybíral víno s takovou znalostí, až jsem žasla. Nešetřil komplimenty a já jsem se cítila jako královna. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží ledová sprcha.
Když jsme dojídali dezert, číšník nenápadně přinesl účet. David se na něj letmo podíval a s nonšalancí mi ho posunul. V první chvíli jsem si myslela, že se spletl. Možná mi jen ukazuje, kolik to stálo, abych si udělala představu. Ale jeho pohled byl… zvláštní. Takový ten pohled, který říká: „Tak co, jdeme na to?“ Znejistěla jsem. „Ty… ty to budeš platit, že ano?“ zeptala jsem se s lehkým úsměvem, v kterém se skrývala špetka nejistoty. David se na mě překvapeně podíval. „No… já jsem myslel, že si to rozdělíme, ne?“ řekl s naprosto nevinným výrazem.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ne kvůli penězům samotným. Šlo o princip. Byl to on, kdo mě pozval. Byl to on, kdo vybral ten nejdražší podnik ve městě. Byl to on, kdo si objednával drahá vína a několik chodů. A teď čekal, že to zaplatím napůl? Snažila jsem se zachovat klid a důstojnost. „Davide,“ řekla jsem pomalu, „když někoho pozveš na večeři, obvykle se očekává, že to zaplatíš ty. Zvlášť když jde o takhle luxusní podnik, na který jsi mě sám pozval.“
Jeho reakce mě ještě víc šokovala. Začal se vymlouvat, že v dnešní době je přece normální, že si lidé platí každý za sebe, že on zrovna nemá moc peněz (což mi předtím nijak nenaznačoval) a že jsem si přece taky objednala jídlo a pití. V tu chvíli jsem pochopila, s kým mám tu čest. Nešlo o žádnou galantnost, žádnou štědrost. Šlo o vypočítavost a možná i o snahu udělat na mě dojem na cizí účet. Ta romantická atmosféra se rázem rozplynula jako pára nad hrncem a místo příjemného pocitu jsem cítila jen hořkou pachuť zklamání a naštvání.
Nakonec jsem, i přes svůj vnitřní odpor, polovinu účtu zaplatila. Nechtěla jsem dělat scénu v té nóbl restauraci. Ale v duchu jsem si řekla, že tohle byla naše první a zároveň poslední večeře. Cestou domů jsem přemýšlela, jak jsem mohla být tak naivní. Varovné signály tam přece byly. Už dřív se občas zmínil, že má „trochu horší období“, ale nikdy to nebylo nic konkrétního. A já jsem si to naivně spojovala s jeho podnikáním. Teď mi došlo, že to možná byla jen příprava na tento moment.
Tato zkušenost mi dala cennou lekci. Naučila jsem se, že první dojem může klamat a že je důležité všímat si i drobných detailů. Naučila jsem se, že galantnost by měla vycházet ze srdce, a ne z prázdné peněženky. A hlavně jsem si uvědomila, že si zasloužím někoho, kdo si mě váží natolik, že ho ani nenapadne nechat mě zaplatit luxusní večeři, na kterou mě sám pozval.
Možná to zní jako malichernost, ale pro mě to byl jasný signál o jeho charakteru. Pokud někdo není ochotný zaplatit večeři, na kterou mě pozval, jak se asi bude chovat v důležitějších životních situacích? Naštěstí jsem se z této „gastronomické katastrofy“ poučila poměrně brzy. David už mi samozřejmě nevolal a já jsem ani neměla chuť mu odpovídat. Zůstala mi jen hořká vzpomínka na luxusní večeři s nečekanou dohrou a silné přesvědčení, že příště budu mnohem obezřetnější při výběru svých přátel… a hlavně těch, kteří mě zvou na drahé večeře.
