Článek
Tak tohle se mi stalo. Po celém tom úmorném roce, kdy jsem dřela jako kůň, snila o slaném vzduchu, písku mezi prsty na nohou a nekonečných výhledech na modrou dálku, jsem měla jasnou vizi. Moře! Přítel mi to slíbil. Sliboval mi to už od loňského podzimu, kdy jsme seděli u kafe a já si stěžovala na sychravé počasí. „Letos jedeme k moři, lásko,“ řekl s takovým přesvědčením, že jsem mu to fakt věřila. A já, hloupá, už jsem si v hlavě balila plavky, šátky a představovala si, jak si objednávám míchaný drink s deštníčkem. Představovala jsem si Řecko, ty jejich bílé domky a azurovou vodu. Nebo Itálii, s pizzou a Aperolem Spritz na pláži. Nebo Chorvatsko, klasika, ale sázka na jistotu. Cokoli, jen ne to, co nakonec přišlo. Protože víte, kde jsme nakonec skončili? U jeho rodičů.
U jeho rodičů na vesnici, kde nejbližší „moře“ je rybník, ve kterém se koupe maximálně tak místní kačer. Když mi oznámil, že moře letos nebude, protože „musíme pomoct rodičům se záhonky a pak se tam staví teta Máňa s bratrancem Ládíkem, co jezdí s traktorem a potřebuje poradit s motorem“, moje první reakce byla ticho. Hrobové ticho. Jako když vypnou proud a vy jenom tupě zíráte na černou obrazovku televize. Pak se mi chtělo brečet. A pak se mi chtělo smát. Protože to byla taková absurdní situace, že jsem si připadala jako ve špatné komedii. „Ale vždyť jsi slíbil moře!“ vypískla jsem. On na mě koukal s takovým výrazem, jako by mi právě sdělil, že mi koupil jednorožce, a já si stěžuji, že nemá křídla. „Však jo, ale přece nemůžeme nechat rodiče ve štychu,“ řekl s naprostou samozřejmostí. A v tu chvíli jsem věděla, že je to marné. Že ta bitva je prohraná dřív, než jsem ji vůbec začala.
Takže místo vůně moře a zvuku vln jsem se dočkala vůně hnoje a zvuku sekačky na trávu. Místo plážových šatů a opalovacího krému jsem si oblékla staré tepláky a holínky. A místo míchaných drinků jsem pila domácí limonádu s mátou, kterou mi pořád nutila jeho máma, protože je to zdravé a na sluníčku se potím.
Jeho rodiče jsou zlatí, fakt že jo. Ale mají své zvyky. A ty zvyky zahrnují: vstávání v šest ráno, aby se „stihl den“, snídaně s domácími vajíčky, marmeládou a nekonečnými diskuzemi o počasí a úrodě, a pak hurá na záhonky. Místo abych si četla knížku na pláži, jsem plela plevel. Místo abych se opalovala, jsem se potila při okopávání brambor. A večer, místo abychom si zašli na večeři s mořskými plody, jsme seděli u televize a koukali na zprávy o cenách obilí. Romantika hadr.
Nejvíc mě ale dostal den, kdy se na zahradě objevila teta Máňa s bratrancem Ládíkem. Teta Máňa je typická tetička z vesnice. Hlasitá, přímá a plná nevyžádaných rad. „No nazdar, holka! Ty jsi nějaká bledá! Copak, nemáš dost sluníčka? No tak šup, do zelí, tam ti bude hej!“ A Ládík? Ládík je chlap jako hora, co mluví jen o motorech a zaječích pletivech. A k tomu si pořád říhal. Romantika hadr podruhé. Chápete, že jsem se snažila být v pohodě. Snažila jsem se brát to s humorem. Ale občas mi prostě ruply nervy.
Jednou odpoledne, když jsem pletla mrkev a do toho mi Ládík vykládal o tom, jak se mu zadřel motor u kombajnu, jsem si představila, jak mu ten plevel natlačím do pusy. Ale pak jsem se nadechla, vydechla a řekla si, že jsem dospělá. Že to vydržím. Že to je jen pár dní. A přítel? Ten si to užíval! Ten se vyžíval v roli pomocníka, syna, synovce, který všechno ví a všechno zařídí. Ládíkovi radil s motorem, mámě pomáhal s nakládáním zavařenin, tátovi se sečením trávy. Byl ve svém živlu. A já jsem si připadala jako taková ta, co tam jenom tak je, pleje mrkev a sní o moři. Jednoho večera, když jsme seděli na terase a jeho máma nám cpala domácí škvarky, jsem se na něj podívala. On se na mě usmál a řekl: „Víš, co je super? Že jsme tady spolu.“ Já jsem se na něj snažila usmát. Ale v duchu jsem si říkala, že super by bylo, kdybychom byli spolu na nějaké pláži, s míchaným drinkem a mořským vánkem ve vlasech. Ale co už.
Ty dny u jeho rodičů mi daly spoustu věcí. Kromě spálených ramen a bolavých zad z práce na zahradě mi daly i jedno důležité poučení. Že sliby jsou sice hezké, ale realita je občas… jiná. A že láska občas znamená obětovat své sny o moři kvůli bramborám. Vím, že bych mu to neměla vyčítat. Vím, že to myslel dobře. Že chtěl pomoct rodičům. A že se s nimi rád vidí. A že já jsem tam přece taky byla, i když jsem si to představovala jinak. Je to taková ta lekce o kompromisu, že jo?
Ale upřímně, příště si ten zájezd k moři asi zaplatím sama. A jemu řeknu, ať se s maminkou a tatínkem v klidu stará o záhonky. A Ládík ať si klidně poradí s motorem sám. Když jsme se vraceli domů, přítel byl nadšený. „Bylo to super, viď? Však už se těším na příští rok!“ Já jsem se v duchu modlila, aby se příští rok urodilo méně brambor. Nebo aby teta Máňa s Ládíkem jeli na dovolenou k moři. A hlavně – aby si můj milovaný přítel vzpomněl na svůj slib. Protože teď, když se podívám z okna, vidím jenom ty nekonečné zelené kopce. A to je sice hezké, ale moře to prostě není. A já? Já pořád sním o slaném vzduchu a nekonečných výhledech na modrou dálku. A tentokrát si ten sen asi budu muset splnit sama. A možná s sebou vezmu jenom knížku a ten míchaný drink. Bez deštníčku.
