Článek
Tak tohle je kapitola, na kterou se člověk tak nějak těší, ale zároveň ji trochu s obavami vyhlíží. Důchod. Konec té ranní honičky, žádné šéfovo funění za krkem, žádné deadliny, které vám nedají spát. Jen samá pohoda, klídek, čas na koníčky a na všechno to, na co dřív nebyla ani minuta. No, tak tohle byla moje naivní představa. Realita prvního dne v důchodu mě praštila do hlavy s intenzitou padajícího trakaře. A musím říct, že na tenhle „náraz“ mě fakt nikdo nepřipravil.
Léta jsem si představovala ten slavný „den D“. Den, kdy zazvoní poslední pracovní směna, já s úsměvem zamávám kolegům a s pocitem zasloužené svobody vykročím vstříc nové etapě života. Představovala jsem si, jak si ráno v klidu vypiju kávu na terase, s knížkou v ruce, jak se konečně pustím do pletení toho svetru, co už roky leží rozpletený v košíku, jak budu chodit na dlouhé procházky do přírody a možná se i přihlásím na nějaký kurz jazyků. Zkrátka, idylka v přímém přenosu.
Jenže ten první den… probudila jsem se, aniž by mi zvonil budík. To bylo fajn, to se mi líbilo. Protáhla jsem se v posteli s blaženým pocitem, že nikam nemusím spěchat. Vstala jsem, v klidu si udělala snídani, pomalu ji snědla a pak… pak jsem seděla v křesle a koukala z okna. A nic. Žádná povinnost, žádný úkol, žádný termín. Jen prázdný den přede mnou. A ten pocit… ten byl zvláštní. Něco mezi úlevou a… prázdnotou.
Najednou mi začaly chybět ty ranní rituály. To automatické vstávání, oblékání, chystání svačiny. I ten občasný stres z toho, že mi ujede autobus, mi v tu chvíli připadal nějak… známý a vlastně i trochu uklidňující. Teď tu byl jen ten nekonečný čas a já najednou nevěděla, co s ním. Pustila jsem si televizi, ale nic mě nezaujalo. Zkusila jsem si číst, ale myšlenky mi neustále utíkaly k tomu, co bych „měla“ dělat. Jenže nic jsem neměla. A to bylo tak zvláštní, až mě to znervózňovalo.
Rozhodla jsem se, že se konečně pustím do toho pletení. Vytáhla jsem ten rozpletený svetr z košíku, vzala jehlice do ruky a… zjistila jsem, že si vůbec nepamatuji, kde jsem skončila. A že se mi nějak vytratila ta chuť do toho vůbec pouštět.
Šla jsem na zahradu. Slunce svítilo, ptáci zpívali, ideální den na práci na záhoncích. Jenže já tam stála a nějak jsem nevěděla, co bych měla dělat jako první. Všechno mi připadalo nějak… zbytečné. Pro koho to vlastně dělám? Už nemusím nikomu nic dokazovat, nikam spěchat. A ta zahrada, která mi dřív přinášela tolik radosti, mi najednou připadala jen jako další povinnost, které už se vlastně můžu vyhnout. Oběd byl zvláštní. Poprvé po tolika letech jsem si nemusela nic ohřívat v mikrovlnce v rychlosti mezi dvěma úkoly. Mohla jsem si v klidu uvařit něco, na co jsem měla chuť. Jenže jsem nějak neměla chuť na nic. Nakonec jsem si udělala jen obyčejný chleba se sýrem a jedla jsem ho u stolu sama. A ten tichý byt kolem mě… ten byl najednou tak hlasitý.
Odpoledne jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout. Vždyť konečně můžu! Jenže jsem nemohla usnout. V hlavě mi vířily myšlenky. Co budu dělat zítra? A pozítří? A co celý ten zbytek života, který mám před sebou? Ten nekonečný volný čas, který jsem si tak přála, mi najednou připadal spíš jako hrozba než jako dar.
Večer přišel manžel z práce a já jsem na něm viděla tu obvyklou únavu. Zeptal se, jaký jsem měla den. A já jsem mu s překvapením zjistila, že nemám co říct. Nic se nestalo. Žádná práce, žádné problémy k řešení, žádné novinky z kanceláře. Jen ten prázdný den.
Tehdy mi to došlo. Nikdo mě nepřipravil na tu prázdnotu. Na ten pocit, že už nejsem potřebná, že můj den nemá žádný jasný rytmus, žádný cíl. Chyběla mi ta rutina, i když jsem si na ni občas stěžovala. Chyběli mi lidé, i když mě občas štvali. Chyběl mi ten pocit, že někam patřím a že něco dělám. Ten první den v důchodu nebyl žádná idylka. Byl to spíš takový zvláštní den zmatku a nejistoty.Byl ale taky důležitý. Protože mi ukázal, že důchod není jen o odpočinku a koníčcích. Je to taky o hledání nového smyslu, nové náplně života. A že to možná nebude tak jednoduché, jak jsem si představovala.
Ale já se nevzdám. Ten první den byl možná trochu šok, ale ty další už budou jiné. Už vím, že si musím ten svůj čas nějak zorganizovat, najít si nové aktivity, nové zájmy, možná se i někam přihlásit. Možná se konečně naučím ten jazyk, opráším to pletení a začnu chodit na ty dlouhé procházky. Ale už vím, že to nepůjde samo. Že si ten svůj nový život musím aktivně vytvořit. A na to mě už snad nikdo nemusí připravovat. Zajímalo by mě, jaký pocit mají ostatní lidé.Jsou na to připraveni? Nebo jsem v tom sama. Tohle je kapitola, o které se moc nemluví, a přitom je to pro každého z nás jednou aktuální. A je dobré vědět, že v tom nejste sami.
