Článek
První dovolená s novým partnerem. Zní to jako něco z romantického filmu, že jo? Pláže, slunce, držení se za ruce při západu slunce, ty motýlci v břiše, co poletují sem a tam jako šílení. V mé hlavě to taky přesně takhle vypadalo. Jenže pak se ta idylka potkala s realitou a motýlci se proměnili spíš v roj naštvaných vos. Dost rychle jsem si uvědomila, že existují věci, které jsem o něm na téhle dovolené fakt raději neměla vědět. A on o mně, troufám si říct, nejspíš taky ne.
Začalo to už na letišti. Vždycky jsem si myslela, že jsem ta, co balí nejvíc zbytečností. Tři páry bot na týden, čtyři šaty, protože „co kdybychom šli do lepší restaurace“, pět knih, i když vím, že přečtu jednu a půl stránky. On si ale sbalil batoh, který vypadal, jako by se chystal na Mount Everest. A vytahoval z něj věci, o kterých jsem neměla ani tušení, že existují. Termoprádlo na Kanáry v srpnu? Jo, to tam bylo. Desatero druhů vitaminových doplňků, z nichž každý sliboval něco jiného a zněl jako alchymistický lektvar? Jasná páka. A pak ta malá krabička se sadou nářadí. „Pro jistotu,“ řekl s vážnou tváří. Pro jistotu čeho? Že budu potřebovat utáhnout šroubek u lehátka? Že budeme muset opravovat klimatizaci uprostřed noci?
Jeho ranní rituál, to byla kapitola sama pro sebe. Představovala jsem si líná probuzení, snídani do postele, pusu na dobrou noc a hned po probuzení další. Místo toho jsem se budila na zvuk budíku, který zněl, jako by se chystala atomová válka. Následovalo to, co nazýval „svým protahovacím a dechovým cvičením“. V podstatě se to dalo popsat jako kombinace jógy, kung-fu a epileptického záchvatu. V sedm ráno. Zatímco já jsem se snažila zorientovat, jestli je vůbec den a jak se jmenuji, on už se potil, funěl a vydával zvuky, které by se daly použít jako odstrašující prostředek proti zlodějům.
Jeho fascinace čistými ručníky. Vždycky jsem si myslela, že ručník vydrží dva, maximálně tři dny. On si ho měnil dvakrát denně. Měl jich s sebou nejspíš víc než celý hotel. Jídlo! Ach, jídlo. Já jsem spíš gurmánka. Ráda objevuju místní kuchyni, zkouším nové chutě, nechám se unést. On byl spíš… konzervativní. A opatrný. Velmi opatrný. Každé jídlo pro něj bylo potenciální hrozbou. „Co je tohle? Není to syrové? Nejsou v tom nějaké bakterie?“ Když se ho číšník snažil přesvědčit, aby zkusil něco typického pro danou oblast, vypadal, jako by mu nabízel jed. Nakonec jsme většinu času jedli těstoviny s kečupem. Nebo chleba s máslem. Protože to je přece „bezpečné“. A to jsem si myslela, že já jsem ta, co jí nudně. Jeho spánkové návyky. Tohle bylo něco, co se mělo fakt, ale fakt probrat předem. Já jsem sova. Jdu spát pozdě, vstávám pozdě. On je ranní ptáče, které má potřebu jít spát s kohouty a vstávat s prvními paprsky. Což by nebylo tak hrozné, kdyby k tomu nepatřilo i jeho chrápání. Ne, to nebylo chrápání. To bylo jako když startuje letadlo. Nebo jako když se vedle vás rozjíždí sbíječka. Když už jsem konečně usnula, probudilo mě jeho štrachání v batohu, protože si zapomněl vzít tu svou vitaminovou tabletu. „Promiň, lásko, ale musím. Je to důležité pro můj imunitní systém.“ Můj imunitní systém v tu chvíli křičel o pomoc. Dál tu byla ta věc s orientací. Já jsem vždycky byla trochu ztracená. Jakože, jdu si pro rohlíky a skončím v úplně jiné čtvrti. Ale on? On měl navigaci snad i v DNA. Věděl přesně, kde jsme, kudy jdeme, kolik to bude trvat, a dokonce i kolik kroků jsme už ušli. Když jsem se ho zeptala, jestli bychom nemohli prostě bloumat a objevovat, podíval se na mě, jako bych mu navrhla, abychom začali jíst pavouky. „Ale to je neefektivní! Ztrácíme čas! Navíc bychom se mohli ztratit!“ Ztratit se! Co je na tom špatného? Někdy se ty nejlepší věci objeví, když se ztratíte. On to prostě nechápal. A tak jsem se cítila, jako bychom byli na vojenském výcviku, ne na dovolené. Jeho dokonalý rozvrh a moje touha po nicnedělání.
Pak ta jeho posedlost plánováním. Upřímně, každá minuta byla nalajnovaná. Snídaně, pak honem na prohlídku památek, rychlý oběd, polední odpočinek, koupání a pak šup na večeři a večerní program. Připadala jsem si, jako bych si zaplatila zájezd s cestovkou.Já jsem si přitom představovala, že si prostě sednu k bazénu, budu si číst knížku, popíjet drink a vůbec nic nedělat. To bylo ale naprosto nemožné. „A co teď? Neměli bychom jít do muzea? Nebo na nějakou procházku? Vždyť jsme tady, musíme to využít!“ Využít co? Že jsem se konečně dostala na dovolenou a chtěla jsem se jen válet a koukat do blba? To prostě nešlo.
Další věc byly jeho historky. Vždycky jsem si myslela, že jsem ta, co má nekonečný proud historek z mládí, ze školy, z práce. On ale? On byl jako chodící encyklopedie. Každý večer, když jsme si sedli na večeři, vytáhl novou historku. O tom, jak jako malý rozmontoval vysavač, protože ho zajímalo, jak funguje. O tom, jak si na střední škole postavil vlastní rádio. O tom, jak na vysoké škole objevil nový způsob, jak počítat nekonečné integrály, který byl o 0,00001 % efektivnější než ten stávající. Já jsem jen seděla a poslouchala. Kývala. A snažila se vypadat zainteresovaně. I když jsem v duchu přemýšlela, jestli bychom si nemohli prostě jen povídat o tom, co jsme viděli ten den, nebo o tom, co si dáme k večeři. Nejvíc ze všeho mě ale dostala jeho absolutní fascinace detaily. Když jsme šli kolem nějaké památky, nestačilo mu se na ni podívat a obdivovat ji. Musel vědět, kdy byla postavena, kdo ji postavil, kolik cihel se na ni spotřebovalo, jaká byla průměrná denní teplota v den, kdy se pokládal základní kámen. A psal si o tom poznámky! Do malého notesu, který měl s sebou úplně všude. Vždycky jsem si myslela, že jsem ta, co má obsesi na detaily, ale on mě překonal. S přehledem.
Zpátky doma jsem se cítila, jako bych se vrátila z nějaké výzkumné expedice. Unavená, ale zároveň plná nových poznatků. O něm. A o tom, že se na dovolenou s novým partnerem vyplatí jet raději do nějakého wellness víkendu, kde je všechno omezené a nemůžete se navzájem tak detailně poznat. Nebo si dát panáka už na letišti.
Teď ale vážně. I přes všechny ty „aha“ momenty, kdy jsem si říkala, že tohle jsem fakt nepotřebovala vědět, to byla cenná zkušenost. Uvědomila jsem si, že lidi jsou prostě složití. A že ti, které milujeme, jsou ještě složitější. A že ty malé, podivné návyky a obsese, které nám na začátku připadají roztomilé nebo prostě jen „jiné“, se na dovolené, kde trávíte 24/7, promění v něco, co vás buď donutí utéct, nebo se s tím naučíte žít. A já jsem se rozhodla, že se s tím naučím žít. Protože i když chrápe jako startující letadlo a jí jen těstoviny s kečupem, tak je to pořád ten chlap, kterého jsem si vybrala. A ty jeho historky o vysavači, i když nekonečné, jsou vlastně docela roztomilé. Možná, jen možná, i on se musel vyrovnat s tím, že já čtu v pět ráno, protože nemůžu spát, a že si balím pět šatů na jeden den. Že občas zapomenu, kde jsem zaparkovala. A že občas prostě chci jen tak sedět a koukat do zdi. Možná se mu taky otevřely oči. A to je na tom to nejcennější. Uvědomíte si, že vztah není jen o motýlcích, ale i o těch malých, otravných detailech. A o tom, jak se s nimi vypořádat, aniž byste se navzájem zabili. Nebo se aspoň nepohádali kvůli ručníkům.
